Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Můžeme kulturu dotovat. Umělec se tak nemusí zabývat tím, jak jeho dílo ocení lidé, kromě těch, kdo přidělují další dotace. Může tak obohatit malou skupinu lidí, na což mu přispějí i ostatní. Nemá ale vnější motivaci udělat umění srozumitelné větší skupině lidí. Nebo ji dotovat nemusíme. Bude to více motivovat umělce, aby umění přiblížili lidem. Nevěřím, že hodnotná kultura se pozná tím, že tomu skoro nikdo nerozumí. Tím není vyloučeno, aby umělec tvořil pro úzkou skupinu. Pokud to bude tak dobré, že ho za to někdo dovede náležitě ohodnotit…

Když jsem byla dítě, někteří lidé kolem mě se ke mně ne vždycky chovali nejlépe a ubližovali mi. Jako starší, když jsem o tom mluvila, jsem si víc než jednou vyslechla větu typu: „A proč jsi tehdy nic neřekla?“ Vrtalo mi to hlavou, až jsem vymyslela teorii, která by to částečně mohla vysvětlit.

Problém je v tom, že rodiče a učitelé, tedy ti mocní, se většinou neřídí pravidlem, že co je pro dítě velmi nepříjemné nebo bolestivé, je špatné nebo aspoň hodné řešení. Často se řídí pravidlem typu, že dospělí ti smějí způsobovat bolest, ale děti ne. Jenže i na to se vztahuje obrovské množství výjimek. Jsou věci, které ani dospělý nemůže dělat dítěti, a to dost v závislosti na jeho postavení vůči dítěti. Existují věci, které když udělá dospělý nebo jiné dítě, tak už jsou podle ostatních dospělých špatné, i bez ohledu na to jestli ona dětská „oběť“ to cítila jako bolest. Pak existují věci, které když dítě udělá jinému dítěti, tak i když tím způsobilo bolest, dospělí to nepovažují za špatné nebo hodné řešení.

Pak dochází k tomu, že místo aby dítě prostě mluvilo o všem, co ho bolí, snaží se vyznat ve spletitém labyrintu toho, co je nebo není v pohodě, což mu ale třeba v osmi jde jen těžko. Pak se stane, že i kdyby třeba bývalo bylo vyslyšeno ohledně nějakého problému, ani ho nenapadne o tom mluvit.

Řeknu-li o sobě, že podporuji nerovnost, zním téměř jako nemilosrdný románový antagonista. Důvod je však prostší: Rovnost jako taková je mnohdy jen konformitou v přestrojení. Někomu vadí, že určitá skupina lidí nenaplňuje nějakou normu nebo ji naopak nějak „znepokojivě“ překračuje, v důsledku čehož se pak snaží vytvořit takové regulace, jež všechny přiblíží směrem k této normě. Návrhy na majetkovou rovnost, rovnost ve vzdělávání, rovnou zdravotní péči, rovnost pracovních příležitostí, platovou rovnost, rovnost genderového zastoupení a jistě mnoho dalšího mají obvykle společnou snahu přimět někoho nebo nějakou instituci ke změně toho, jakým způsobem nakládá se svou existencí a se svými zdroji. Tato rovnost pak podstatně ubírá diverzitu a celkový objem možností, které lidé napříč naší společností mají, v důsledku čehož z dlouhodobého hlediska tratí téměř všichni.

Samozřejmě, v některých oblastech je rovnost rozhodně důležitá. Například ve vztazích je užitečná pro oboustranný prospěch a zamezení nerovnováze sil. Domnívám se ovšem, že většina dříve zmíněných návrhů vznikla zejména z toho, že různí myslitelé vzali elementární koncept s pozitivní konotací a pokusili se jej aplikovat na společnost, naprosto přehlížejíce příšerné dopady podobných vizí. V tomto ohledu mám také pocit, že mnozí bohužel zaměňují boj za rovnoprávnost, který je zejména snahou ukončit nespravedlivé systémové zacházení, s bojem za rovnost, jenž problematizuje už jen samotné interindividuální a interinstitucionální rozdíly, jejichž esencí útlak být vůbec nemusí. Pro tyto důvody až na poměrně specifické příklady podporuji nerovnost: Svět je díky ní dle mého názoru o mnoho krásnějším místem.

Ozval se mi kamarád, který má pedagogické vzdělání v oboru Tělesná výchova a sport, že na škole, kde vyučuje, je velmi málo učitelů, a tudíž mu vedení školy sdělilo, že má začít vyučovat i fyziku. Splňuje pedagogické vzdělání, tudíž si jeho místo ředitel školy obhájí. Fyzika, bohužel, není zrovna jeho silná stránka, a tak chodí ke mně na doučování, jelikož ví, že již dvacet let doučuji ve svém volném čase děti fyziku i matematiku. Není až úsměvná ta ironie a paradox, že mohu učit učitele, ale sám nesmím vyučovat, jelikož nemám ten správný titul?

Já, voják, pod záminkou vlastenectví a občanských povinností, slavnostně prohlašuji, že budu za peníze a jídlo sloužit vládě České republiky. Budu vojákem statečným a poslušným. Budu plnit bez otázek veškeré rozkazy a příkazy nadřízených, a to včetně krádeže majetku, ničení majetku a vraždění lidí. Beru na vědomí, že neuposlechnutí rozkazu je trestným činem, za který hrozí vězení až na 5 let.

Povinně se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně, připravovat se k obraně zejména strategických vojenských a vládních cílů České republiky a spojenců, nebo k útoku na kohokoliv, koho vláda či její spojenci označí za nepřítele či hrozbu. Budu bránit současný režim České republiky proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli a za tím účelem se budu účastnit bojů kdekoliv na světě. Pro obranu vlády a režimu České republiky jsem připraven nechat se zabít, zmrzačit nebo naopak zavraždit jiného člověka. Tak přísahám!

Čas od času vidím někoho se pohoršovat nad vyváděním zisků do zahraničí. Nikdy jsem nepochopil, v čem je horší člověk žijící za hranicemi, a proč by se zrovna k němu neměl dostat zisk. Neviděl jsem žádný konkrétní návrh, jak tomu zabránit, jen neurčité sliby politiků. Představme si ale, co by se stalo, kdyby se to opravdu nějak povedlo. Investor vkládá do firmy peníze, protože očekává budoucí zisk. Investovali byste do firmy bez výhledu zisku? Co byste z toho měli? Nelze tedy čekat, že zahraniční investoři přinesou peníze a nápady, ale zisky ponechají místním.

Mnozí předpokládají, že poslušnosti je třeba lidi učit. To považuji vzhledem ke znepokojivým důsledkům bezvýhradné poslušnosti vůči autoritám za škodlivé. Jako mnohem lepší alternativa mi přijde pěstovat v lidech samostatné uvažování a utváření vlastního hodnotového systému. Na jeho základě se pak mohou sami rozhodnout, koho jim dává smysl poslouchat a koho ne.

Politika a ekonomie jsou ve zvláštním vztahu — jsou dnes takovou nerozlučnou dvojicí. V raných dobách moderních státu neexistovala ani profese ekonoma, všichni byli politici i ekonomové zároveň. Mají dnes navrch ekonomové, nebo politici? Rozhoduje ten, kdo má moc. A skrze demokratické volby mají moc politici. Dalo by se říci, že politici použili proti ekonomům jejich vlastní zbraň — princip nabídky a poptávky. Poptávka po rakouských ekonomech, kteří říkají, že jsou politici zbyteční, se v přijímacích sálech ministrů logicky blíží nule. Nabídka různých keynesiánských směrů, se ovšem ráda střetne s poptávkou po různých „multiplikátorech veřejných výdajů”.
V praktickém fungování je uspokojena nabídka keynesiánců a monetaristů skrze stát, který financuje jejich výzkumy a místa spojená se státem. Nabídku stát uměle zvyšuje. Ekonom rakouské školy takové možnosti nemá, a musí si publikační činností a silou své myšlenky najít mecenáše. Otázka je, jak by se vyvíjel vztah ekonomie a politiky v ankapu.

Konzumerismus je tendence konzumovat a hromadit větší množství statků, než potřebujeme. Ekonomika kapitalismu nám umožňuje dlouhodobě produkovat více, než potřebujeme pro přežití. Kapitalismus tak sice živí konzumerismus, ale konzumerismus neživí kapitalismus, jak se mnozí domnívají. Dlouhodobá možnost produkce většího množství, než lidé potřebují, je totiž vysoce přínosná sama o sobě: Předchází nedostatku a strádání.

Výrobu piva nepovažuji za něco až tak důležitého, aby mi zásadně vadilo, když to dělá stát. Konkurence existuje a nevypadá to, že by Budvar měl nějaká významná privilegia. Dotace sice pobírá, ale nejspíš v celkem zanedbatelné výši. A pokud Budvar prosperuje, líbí se mi tento příjem státu nesrovnatelně více než daně. Riziko ovšem spatřuji v tom, co se stane, až Budvar začne být ztrátový. Obávám se, že politici by na to reagovali nějakou formou dotací. Potom z důvodů proti privatizaci moc nezůstalo.

Představte si, že se dostanete do opravdu těžké životní situace (například onemocníte rakovinou, přijdete o dům a podobně) a zrovna proti ní nejste pojištění. Raději byste věřili různým jednotlivcům ve společnosti, kteří používají svůj vlastní rozum a kterým můžete závažnost Vaší situace popsat, nebo složitému systému, který se řídí řadou nejednoznačných pravidel a regulací a který Vaše požadavky na osobní rovině v zásadě ignoruje?

Osobně důvěřuji lidem a jejich úsudku, protože vím, že oni mou situaci dokáží vyhodnotit individuálně a že ji dokážou porovnat se závažností jiných situací a podle toho se rozhodnout, zda mi pomůžou, jakým způsobem a jak moc. Z tohoto důvodu nemohu věřit státu ani jiným hierarchicky složitým společnostem, jejichž fungování nemůže být takto flexibilní. Jistě, určitá chybovost je i u lidí, protože jsou nedokonalí a někdy i ignorantští. Pokud ovšem nakonec má někdo šanci být vůči mým problémům citlivý a pomoci mi je co nejlépe řešit, je to právě jednotlivec nebo menší skupina lidí. Z tohoto důvodu jsem i pro decentralizaci a ponechání finančních prostředků soukromníkům, myslím si opět, že žádná lepší možnost nám nakonec ani nezbývá.

Dnes jsem se dostavil na živnostenský úřad na kontrolu. Podali jsme přihlášku provozovny, kde účetní uvedla dřívější datum, a tím jsme se prý přiznali k asi měsíc trvající nelegální provozovně a dostaneme 1000 Kč pokutu. Na můj dotaz, kolik asi firem provozovny vůbec nehlásí úřednice odpověděla: „No spousty! A je docela problém je odhalit, když nejde o prodej, ale třeba jen o malou výrobu jako u vás.” Na můj dotaz, proč tedy ty, co se přihlásí, byť pozdě, „motivují” pokutou za litr, už odpovědět neuměla.

Pokud se obáváte účasti některé politické strany na vládě, neznamená to, že vláda – v libovolném složení – má příliš mnoho pravomocí?
________________

(Původní autor zveřejnil text na instragramovém profilu @nesvobodni. Zde je publikován s jeho laskavým svolením.)

Člověka dělá člověkem náhled na vlastní rámec života, estetický smysl a touha po přesahu vlastní osoby. Tento přesah by se dal nazvat taky „touhou po spirituálnu“, což je přirozený jev. Mimo jiné výklady se dá tato tendence vysvětlit tzv. „existenciálním stresem“. Jednou zemřeme a naše existence skončí. Pokud ale nalezneme přesah vlastní konečnosti, tato skutečnost se snáší lépe.

Existenční strachy člověka jsou hluboké. Máme strach z konečnosti, máme ale i strach ze svobody. Jak analyzuje geniální psycholog Fromm, v rámci potlačení tohoto stresu inklinujeme právě ke stavům, ve kterých cítíme přesah našeho vlastního života. K náboženství, ke spiritualitě, ale i k ideologiím. A v situaci, kdy je v naší republice čitelný hlad po spiritualitě, kterou nám v průběhu historie v pohanské podobě vzala katolická církev, je nutné si dávat pozor zejména na za původně nespirituální cesty k přesahu. V době, kdy se mnoho Čechů hlásí hrdě k racionálnímu ateismu, je zejména nasnadě, aby byli tito jedinci náchylní k modlám nenáboženským, podobně jako už před 150 lety pozoroval filosof Nietszche.

Za tuto modlu vnímám často stát, tedy tzv. „víru ve funkční, silný a spravedlivý stát“, tedy etatismus. Jeho modlou není spravedlivý Ježíš, je jím spravedlivý prezident Havel. Nestavíme se do pozoru při poslechu evangelií, ale při poslechu státní hymny. Neuctíváme kříže, ale uctíváme státní znak. A mnozí z nás jdou místo ke svatému přijímání s hrdostí a nábožným pocitem k volbám, které můžeme vnímat jako rituál. Volby jsou sice proces, který probíhá v demokratickém systému, ale vnímám je spíše jako svátek etatismu. Pokud je někdo chce vnímat jako něco slavnostního a rituálního, pak je vyznáním etatista a měl by je právě jako svátek etatismu vnímat.

Očkování proti covidu je podle mého názoru skvělá věc a myslím si, že výhody obvykle převažují nad riziky. Co s tím udělá nařízení? Když už ne natvrdo, tak aspoň centrálně omezit práva neočkovaných? Je tu určitá skupina lidí, kteří se očkování z různých důvodů bojí. Můžeme ovlivnit, jak velká tato skupina bude, ale nejspíš tu bude pořád. Pokud tuto skupinku natlačíme k očkování legislativou, nejspíš se bude snažit bránit. Protože malá skupinka v demokracii stěží získá dostatečné zastoupení, mají dobrý důvod přesvědčovat další lidi. Tím se z původní malé uzavřené antivax skupinky může vzniknout mnohem větší skupina. Nejspíše se najdou i politici, kteří se budou snažit nejen tuto skupinu lidí oslovit, ale také získat další antivaxxery. Vedlejším dopadem těchto snah bude šíření různých dezinformací. Ačkoli tedy legislativní tlak na očkování může vypadat, že zvyšuje počet očkovaných, nad celkovým dopadem visí otazník.

Myslím, že má smysl si program přečíst s vědomím, že se zde strana snaží prezentovat v co nejlepším světle. Odfiltruju strany, které mají velmi vágní program. Odfiltruju strany, které slibují pečené holuby do huby. Zůstávají strany, které mají dostatečně podrobný a relativně realistický program. Některé strany vzbuzují obavy, že program nesplní, to je ta nejlepší varianta a o těch má smysl uvažovat. Jsou tu totiž ještě strany, které vzbuzují obavy, že program splní.

Občas slyším protiargument proti homomanželství, že to není libertariánské řešení. Tím by bylo odstátnění instituce manželství. V principu souhlasím. Lepší řešení by bylo, kdyby všeho, čeho lze po právní stránce dosáhnout manželstvím, šlo dosáhnout obyčejnou bilaterální smlouvou, kterou by si obě strany mohly sepsat podle svých představ. Nemuseli bychom společně hlasovat, jak má vypadat manželství ostatních. Uzákonění homomanželství je jen polovičaté řešení. Varovné ovšem je, když nějaký politik odmítá ono polovičaté řešení (homomanželství), ale zároveň jeho strana nemá v programu plné řešení. Těžko potom věřit, že za odmítnutím homomanželství jsou libertariánské důvody.

Nemusíte mít rádi vládu, nemusíte mít rádi opozici. I přesto existuje důvod, proč je užitečné jít k volbám: Čím více hlasů získá nějaká strana, tím (procentuálně) méně hlasů získají všechny ostatní strany. Proč je to důležité? Díky tomu můžete pomoci dostat strany jako ČSSD či KSČM pod 5% hranici vstupu do sněmovny. Právě tyto strany se podle průzkumů umisťují poblíž 5% hranice a zároveň se jedná o strany, které mají na svědomí největší zásahy do svobody nás všech. Věřím, že mnoho z nás dalo někdy hlas straně, která se kvůli 5% hranici nedostala do sněmovny. 5% hranice je ale dvousečnou zbraní, kterou lze využít i k našemu prospěchu. Nelíbí se vám vláda, ale nelíbí se vám ani opozice? Klidně to hoďte nějaké malé straně, která se do sněmovny určitě nedostane.

Přijde mi poučné, že spousta obvyklých argumentů proti veganství, i když to je úplně jiný myšlenkový směr, připomíná argumenty proti anarchokapitalismu. Karnisti obvykle argumentují tím, že lidé jedli maso stovky tisíc let, a proto by ho měli jíst i nadále. Zdůrazňují, že člověk maso potřebuje pro svůj život, ačkoliv všude existují příklady lidí, kteří ne. Také mají tendenci zlehčovat utrpení zvířat, což mi dost připomíná tendenci etatistů zlehčovat trápení dětí ve státních školách. S argumenty proti ankapu mívají společné to, že zdůrazňují tradici nebo relativizují realitu. Navzdory jisté společenské nevoli počet veganů stoupá, za což jsem rád. Těší mě, že existují lidé, kteří jsou ochotni konfrontovat svoje názory a nějak změnit svůj způsob života, protože si myslí, že to zastaví určité trápení. Osobně jsem na skoro rostlinnou stravu přešel dříve, než jsem došel k anarchokapitalismu. Přijde mi, že právě díky tomu, že jsem už konvenční názory nepovazoval za apriorně správné, jsem k němu měl snazší cestu.

Občas v debatě o sexuálních menšinách (homosexuálové, transsexuálové, nebinární, polyamorní, …) slyším o některé ze skupin, že je to takové podivné. A lhal bych, kdybych řekl, že nikdy nemám podobný pocit. Možná zde hraje nějakou roli, jestli někoho takového znám. Ale ono je to vlastně úplně jedno. Práva lidí by se neměla odvíjet od toho, co mi přijde divné. Ostatně já asi taky spoustě lidí přijdu divný, byť v jiných oblastech, ale práva mi kvůli tomu nikdo nekrátí, jako třeba v případě homosexuálů nebo translidí. Tolerance není nutně o tom, že by nám mělo všechno připadat naprosto normální. Tolerance je o tom, že přijímáme i to, co nám přijde nenormální, ale nikomu to neškodí. Nebojujme za normální svět!

P.S.: Pokud se práva nějaké menšiny odvíjí od toho, jak moc je tato skupina brána jako normální, chápu, proč se tyto menšiny účastní pochodů jako Prague Pride.