Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Etatisté jsou někdy zmatení z toho, co vidí. Třeba když se podívají na prezidenta, nechápou, jak může mluvit sprostě, opíjet se, chovat se jako hovado a tak podobně. Říkají: „Sakra, takhle by se prezident chovat neměl. Prezident by měl být vzorem, který reprezentuje naši republiku. Někdo, na koho budeme hrdí.“ Nebo jsou schopni dlouze mluvit o krásách zastupitelské demokracie, ale vzápětí, když vyhraje volby nějaký populista typu Babiš, Okamura a podobně, tak najednou obrací: „Sakra, lidi jsou jen zmanipulované ovce! Volí jen populisty, co jim dají koblihu zadarmo! Většina populace jsou pitomci!“ A jak tak pozoruju to jejich zklamání, připadá mi, že stále čekají, že se to zlepší. Že tohle je prostě jen nějaký dočasný úlet. Že příští prezident bude slušný, hodný, spravedlivý, všemi milovaný člověk. Že příští vláda už budou konečně slušní a spravedliví lidé. Že nás ta pravá demokracie teprve čeká. Jak jim ale říct, že tohle je ono? Tohle je demokracie. Tohle je stát. Takhle to doopravdy vypadá. A nic lepšího už prostě nebude.

Na zpravodajském webu Vice News se poslední dobou objevují zprávy, které se zabývají vyhrožováním přes sociální sítě v České republice. Svou troškou do mlýna přispěl i politik za stranu KDU-ČSL Tomáš Zdechovský. Ten se „pochlubil“, že mu přišly už tisíce výhružek smrtí a dokonce mu občas vyhrožují i lidé na ulici. Výhružkám se prý nevyhnula ani jeho rodina včetně dětí. V první řadě bych rád předeslal, že takové chování já osobně odsuzuji a vyhrožování dětem kvůli činům otce je schopen opravdu jen duševní mrzák. Je ale třeba si uvědomit, že nebezpečné vyhrožování provádějí politici v podstatě každý den a narozdíl od internetových hrdinů mají k dispozici obrovský represivní aparát, který má za úkol toto vyhrožování skutečně naplňovat. Za ta léta se nám tu nastřádaly stohy popsané tím, co smíme či nesmíme dělat a co se nám stane, když to porušíme. Říká se jim zákony. Pokud se někomu nelíbí vyhrožování smrtí či násilím, v první řadě by totéž neměl dělat ostatním. A pokud si někdo umane, že jeho povoláním bude násilné ovládání milionů lidí, měl by počítat s tím, že se mezi nimi možná najde pár jedinců, kteří si tuto agresi nenechají líbit.

Občas se na mne někdo obrátí s tím, že je začátečník v oboru rakouské ekonomie, historie anebo libertariánství, a ať mu tedy něco poradím ke čtení, něco jednoduššího a kratšího. V češtině toho vyšlo poměrně hodně, ale ne vše patří ke kratším a jednodušším věcem, spíše naopak. Většinou uvádím toto:

Rakouská ekonomie: Ekonomie v jedné lekci (H. Hazlitt, Liberální institut), Peníze v rukou státu : jak vláda zničila naše peníze (M. N. Rothbard, Liberální institut), Byrokracie (L. von Mises, Liberální institut), Trh v čase a prostoru (J. Šíma, Liberální institut), Poznámky k ekonomické kalkulaci (Bawerk.eu), Jak fungují trhy (I. Kirzner, Liberální institut) – tenké, ale poněkud náročnější čtení

Libertariánství/klasický liberalismus: Anatomie státu (M. N. Rothbard, LvMI Čr&SR), Liberalismus (L. v. Mises, Liberální institut), Svoboda a vlastnictví a jiné eseje (L. v. Mises, Bawerk.eu), Nakloněni svobodě (L. E. Carabini, LvMI Čr&SR), Hospodářská politika (L. v. Mises, LvMI Čr&SR), Cesta do otroctví (F. A. v. Hayek, Barrister a Principal)

Historie a ekonomická historie z rakouských a/nebo libertariánských pozic – v této kategorii (oblíbené třeba na Mises.org) toho vyšlo v češtině obecně velmi velmi málo, ale něco přece jen už je: Peníze v rukou státu: Jak vláda zničila naše peníze (M. N. Rothbard, Liberální institut), Stručná historie člověka: Vzestup a pád (H. H. Hoppe, Liberální institut), Tragédia eura (Ph. Bagus, Iness) – slovensky, poněkud náročnější čtení, Příspěvky k dějinám divokého kapitalismu (Bawerk.eu)

Některé z těchto knih lze dodnes sehnat, jiné už bohužel nikoliv. V druhém případě navštivte krajskou vědeckou knihovnu, zde by měly tyto knihy většinou být k dispozici. Krajské vědecké knihovny sídlí v krajském městě (vyjma Vysočiny: Havlíčkův Brod a Středních Čech: Kladno) a za nějakých cca 200 korun zde lze získat čtenářský průkaz. A co byste začátečníkům doporučili Vy?

Dobří lidé neposlouchají špatné zákony. Jeden takový špatný zákon nutí obchody s prodejní plochou nad 200 metrů čtverečních dnes zavřít; mimozemšťan Alzák však (zase; loni to bylo stejné) ukazuje státu vztyčený prostředníček, proti případné (dost mastné) pokutě ČOI se chce bránit žalobou, což je skvělé, protože bojuje proti státu jeho vlastními zbraněmi. V kombinaci s tím, že přijímají Bitcoin, se můj názor na tento e-shop obrátil z kdysi nejhoršího na nejlepší; co mohu, nakupuji u nich. Jednak proto, že mi chtějí hned 26. prosince poskytnout skvělý servis navzdory parazitujícím politikům, čímž dávají najevo, jak je pro ně zákazník důležitý; ale především je chci svými nákupy podpořit, aby měli sílu vyhrát ten soudní spor a špatný zákon nejen neposlechnout, ale ještě navíc jít ostatním příkladem. Až budete příště nakupovat (nejen) elektroniku, vzpomeňte si na tento text a napište do prohlížeče alza.cz!

Ačkoliv pro ty z vás, kdo používáte sociální sítě, to nejspíše není žádná novinka, pro ostatní tu mám radostnou novinu: Dostal jsem prostor v DVTV mluvit o anarchokapitalismu (toto je link na rozhovor). Rozebírat takové téma v mainstreamových médiích je neuvěřitelný úspěch, za který vděčím vám všem, kdo jste přispěli na knihu (a tady si o celé té kampani můžete přečíst více), a také mediální agentuře Saurusmedia, která dělá PR i Paralelní polis, za což jim patří mé díky, neboť bojují za světlou stranu síly! Takže děkuji všem a pokračujme v tom, co děláme!

A jsou zase tady! Zas jsem se těšil jak malé děcko (s věkem se těšívám pořád víc) a zase je to boží! Žijeme v naprosto úžasné době, na světě nikdy nebylo lépe (jen se podívejte desítky či stovky let zpět); a Vánoce nikdy nebyly tak konzumní jako v současnosti, což oceňuje mé kapitalistické já. Moje anarchistické já si zas přijde na své v tom smyslu, že trávíme čas s blízkými tím způsobem, že se nikdo do ničeho nenutí a každý dělá, co chce dělat, nic není povinné; jasně, málokterý rok se sejde všechno, někdy není stromek, jindy cukroví, onehdy zas méně dárků, ale vždy tu máme hromady lásky a spokojenosti. Mé duchovní a křesťanské já prožívá spirituální stránku věci; no jo, je mi známo, že pokud betlémská kometa byla vskutku 1P/Halley, Ježíš se nejspíše nenarodil v zimě, nicméně věřím, že zemřel za naše hříchy, což je nadčasové, jsem mu za to vděčný pořád a děkuji kontinuálně, takže je mi jedno, kdy se to oslaví (termín Vánoc je navíc skvělý marketingový tah dávných křesťanů; původně se v tom čase totiž slavil jiný – již zaběhlý – svátek). No a požitkář ve mně zase ocení tu spoustu skvělého jídla! Zkrátka ze všech myslitelných úhlů pohledu miluji Vánoce… sníh… zimu… ale i jaro, léto a podzim… svět… život! Tak milujte se mnou xD

No, a protože další boží věc je muzika, nemohou chybět koledy! Začneme rovnou tím nejlepším (klikněte sem a užijte si poslech); aneb co je mrtvé, nemůže nikdy zemřít (Greyjoys about Freddie xD). A tradicí Stok si již dovolím nazvat koledy od následujících dvou uskupení (dávám sem od nich koledy každoročně, i když pokaždé jiné): Celtic Woman a Pentatonix; v obou kapelách účinkují skvělí muzikanti (u Pentatonixu, ač jde o popík, upozorňuji na dechberoucí instrumentální zpěv, jenž můžete mylně považovat za nástroje), což je má primární motivace je sem dávat, leč existují ještě sekundární důvody. V případě Celtic Woman se při poslechu rád dívám na překrásnou Chloe Agnew; a Pentatonix… líbí se mi, že žijeme v době, kdy se mohou zjevní homosexuálové postavit do kostela a zazpívat koledu, aniž jsou pak upáleni. Jsem přesvědčen, že Bůh nás (všechny!!) doopravdy miluje a je rád za Pentatonix ve svém svatostánku; naopak bych řekl, že ho rmoutí zvěrstva, kterých se údajně v jeho jménu dopouštěli homofobové všech dob, což jest můj apel na mnoho bratrů i sester v Kristu.

Prosím, nebuďme na sebe zlí, respektujme vlastnická práva druhých, milujme bližního svého, neiniciujme útočné násilí, neubližujme, neregulujme volný trh, buďme dobrovolně solidární a nenuťme k tomu násilím ty, kdo nechtějí – nepovyšujme se nad ně; všechny tyhle věci spolu velice úzce souvisí. Snažme se s ostatními hledat společnou řeč, šířit myšlenky svobody, kriticky nad nimi přemýšlet a zbavovat se dogmat; násilí plodí násilí, zloba plodí zlobu, nenávist plodí nenávist, ale její zakazování a omezování projevu vždy přinese ještě více zla. Kdykoliv ze sebe vypouštíme zlost, svět se stane o trošku zlejším místem; kdykoliv z nás vychází vlídnost, děláme svět trochu lepším. Neubližujme tedy ani svým nepřátelům, není-li to nezbytně nutné; budou-li ublížení a frustrovaní, tím hůř pro ně, ale také pro nás a naše blízké. Život není hra s nulovým součtem; a vztahy už vůbec ne.

Tak se mějte krásně, užívejte života a – po zkušenostech z minulých let deklaruji, že teď nepřijde překlep – MURRAY CHRISTMAS!!

Když byla roku 1902 v Londýně vytvořena veřejná Metropolitan Water Board, která do své správy převzala do té doby soukromou dodávkou vody v metropoli, provozovali v Londýně soukromí podnikatelé asi 8 tisíc mil (12 800 kilometrů) vodovodního potrubí. Existovalo zde devět soukromých dodavatelů vody, které roku 1876 dodali 526 milionů litrů vody. První z těchto společností vznikla již počátkem 17. století, další v 18. a 19. věku. Londýn měl kolem roku 1870 asi necelé 4 miliony obyvatel. Voda sice neměla kvalitu, na jakou jsme dnes zvyklí (pokrok tehdy nebyl takový) a byla občas i závadná (aniž si toho tehdy ovšem lidé byli vědomi), ale i tak jde o docela úchvatná čísla.

Státní služby jsou průměrně mnohem horší než služby soukromé (když vezmu v potaz většinovou představu o kvalitě), což je způsobeno nedostatkem konkurence a dobrovolnosti. Nic nového pod sluncem! Mnohdy si z našich zkušeností s úřady, Českou poštou nebo Českými dráhami děláme legraci. Přesto tahle absence kvality může být někdy i věc, které zase tak humorná není. Třeba co se týče státních školek. Já si dodnes pamatuju, jak pro mě byla školka peklem. Nechtěl jsem tam chodit, prosil jsem mamku, aby mě tam neposílala, můj dětský mozek si vytvářel plány, jak se školce vyhnout, a nevybavím si ani jednu pozitivní věc. Učitelský sbor byl složen z protivných krav, které by na volném trhu nikdo k dětem nepustil, a v době, kdy jsem do školky chodil (začátek devadesátých let) jsem narazil na hromadu věcí zděděných z dob komára.

Jedna z nich bylo i násilné nucení do jídla. Ano, ty situace, kdy učitelka narvala někomu lžičku do pusy, sem tam narazila do zubů a pronášela klasické: „Budeš tu sedět tak dlouho, dokud to celé nesníš.“ A to celé obvykle skončí tím, že se děti pozvrací. Výsledkem je, že si člověk sebou nese hromadu fobii a traumat až do dospělosti. Naivně jsem si myslel, že tenhle „středověk“ ve školkách je už dávno pryč. Avšak nedávno tohle řešili na facebookové stránce Svobody učení a podle některých se to stále ještě dnes děje. Říkám jen: „This is wrong on so many levels.“ Bohužel je stále příliš mnoho „středověkých“ věcí, které považujeme v každodenním životě za zcela normální a přijatelné. A já říkám, že bychom s tím měli přestat. A násilné krmení děti učitelkami je jedna z nich. Přiznejme si otevřeně – státní školky jsou prostě špatné! Ať žije unschooling!

Česká lékárnická komora žádá, aby stát, spasitel, opět zajistil spravedlnost. „Rovnost a bratrství!“ křičí zástup do ruda rozhněvaných lékárníků. Je nepřijatelné, aby nějaká prominentní lékárna mohla po pacientovi žádat nižší doplatek (tedy částku, kterou pacient platí za lék v lékárně) než konkurence naproti. Jak k tomu taková lékárna, která nedokáže pacientům nabídnout služby a léky za nižší cenu a je evidentně neefektivní, přijde?! Dost. Zamezme tomuhle bezpráví. Pacient má nárok na svoji léčbu. Není přece možné, aby jeden pacient platil za ten samý lék doplatek 32Kč a druhý 128Kč. Stát nastavil maximální doplatek jasně a lékárna, efektivně fungující, které na provoz stačí nižší příjmy, si ho nemá co snižovat.

Spokojení samozřejmě budou i pacienti. Jak k tomu teď přijdou oni? Neustále zjišťovat, která to konkurence má ten nižší doplatek. Pacient si jistě rád připlatí. Nastolíme opět v tomto zvráceném kapitalismu spravedlnost! Sjednotíme doplatky! Nestačí, že stát tvoří “výrobní cenu“ léku tak, že zjistí tři nejnižší ceny v EU a následně je zprůměruje. Nikoliv debatou a pří mezi “pojišťovnou“ a výrobcem léku. (Za následek to mimochodem má, že čas od času se výrobce nasere, a lék přestane dodávat – například vakcínu proti TBC.) Nestačí mu ani, že lékárně povoluje maximální marži procentuálně z ceny léku. (Procento se se zvyšující cenou samozřejmě snižuje – vše dle tabulky.) Nestačí ani, že předepisuje počet místností, jejich přesný rozměr, povrch zdí, druh košů a to, že v lékárně musí být alespoň dvě židle. Bude regulovat i to, že některá lékárna to umí líp a je schopná nižší ceny.

To, že stát tohle dělá, a děla to velmi rád, víme. Největší legrace je, že požadavek na stejný doplatek nevychází ze státu, ale z úst těch, kterých se to dotkne nejvíc. Z úst lékárníků a těch nejchudších pacientů. Naštěstí ne ze všech.

„Když už stát reguluje kde co, proč by nemohl regulovat doplatek?“ ptá se jeden z rozvášněných lékárníků. V duchu odpovím: „Protože jsem tady já. Já, pod které shrnu všechny ostatní, kteří s tím nesouhlasí. Všechny ostatní, kteří svobodě přikládají hodnotu. Ostatně taky proto, že to neumí. Neumí nastavit ani cenu léků ani výši doplatku lépe než trh. A výsledkem bude další regulační paskvil, který společnosti přinese další kopu problémů a sáhne po další hromádce zdrojů. Přičemž, se to nedotkne těch majetných tolik, jako těch nejchudších.“ Stát totiž určí vyšší doplatek na léky, než je běžný dnes a ty občane budeš platit.

Francouzský ministr školství Jean-Michel Blanquer došel k přesvědčení, že dětem škodí mobily, a proto prosadil jejich zákaz ve školách. Chce se mi dodat: „Zatím jen ve školách.“ Jak řekl: „Je jedině dobře, pokud děti nejsou na mobilu příliš často, či jej nepoužívají dokonce vůbec, před dosažením věku 7 let.“ Takže se můžeme těšit na zákaz používání mobilů dětmi do sedmi let. Kupodivu to vypadá, že školské odbory (jo, fuckt to existuje) jsou skeptické: „Nepovažují věc za důležitou, přičemž dodávají, že se ve školách snaží děti učit logice a pragmatismu a najednou zde přichází opatření, ve kterém ani jedno z toho nelze nalézt,“ říká sekretář Philippe Vincent. Škodolibě bych dodal, že je to výsledkem toho jejich učení „logice a pragmatismu“.

Ale ve skutečnosti jsou jejich důvody odporu čistě o penězích, ostatně odborům nikdy o nic jiného asi nejde. Francie má nyní zhruba půl roku na to, aby připravila potřebné záležitosti související s tímto zákazem. Jak dodává zástupce odborů, při 5300 státních školách a 500 studentů v každé z nich by to v případě skříněk na mobily znamenalo instalaci a uhrazení zhruba 3 miliónů skříněk. Tohle je klasické páchání Dobra na nevinných obětech. Na tom, že telefonování v době výuky asi není to, co by měl žák dělat, bych se i shodl. Ovšem pochybuji, že se to děje, a navíc v tak masovém měřítku, že je to potřeba řešit plošným zákazem. Přitom i ten loupežník, pardon ministr, přiznává, že již dnes je to řešeno ve většině školních řádů. Prostě páchat Dobro za každou cenu a jen tam kde je to vidět. Nějak přeci ty ukradené peníze ospravedlnit musí, ne?

Život má větší představivost, než si nosíme ve svých snech. Když Tereza přišla s nápadem, abych revidoval své texty a vydal je knižně, nebyl jsem si tím úplně jist; a když jsme spolu zakládali projekt na Startovači, doufal jsem, že se podaří vybrat 80 tisíc, a trochu se bál, že nedáme dohromady ani těch minimálních 65, zatímco 120 tisíc, jež se vybraly na Rothbardův Manifest, pro mě představovaly absolutní strop úspěchu. Když se sešlo 40 tisíc během mé ranní cesty do práce, překvapilo mě to; a 100 tisíc během prvního dne šokovalo. Dva miliony během dvou měsíců mi vyrazily dech; kde a jak se však objevily další velké stovky tisíc během posledního dne kampaně, tomu stále nemohu uvěřit. To je však na delší povídání, jež naleznete na Misesu; každopádně všem ze srdce děkuji! A kolik se tedy nakonec vybralo? Pro odpověď i pozvánku na křest klikněte sem; jedná se však o nejúspěšnější český crowdfunding na knížku a jeden z nejúspěšnějších českých crowdfundingových projektů vůbec.

Každý odpůrce státu má jistě nějaké vlastní přirovnání nebo popis toho, co je pro něj státní moc. A dnes, když dovolíte, jsem se rozhodl odprezentovat svůj pohled. Stát je jako když potkáte člověka, který zastává nějaký velice pitomý názor a vám se tento názor naprosto příčí. Když ho slyšíte, jste naštvaní a znechucení. Kdyby takový názor zastával váš blízký kamarád, asi by to způsobilo krizi vašeho přátelství. A pak si řeknete, že je to fuk. Že každý má právo na nějaký názor (i naprostý ignorant a nevzdělanec) a ať si zastává co chce a žije si podle sebe. Jeho věc.

Jenže pak zjistíte, že někdo s takovým názorem má moc a zastává nějakou vysokou funkci v politice. Sedí v parlamentu, nebo senátu nebo je dokonce prezidentem. A taky se mu dostává dost mediální pozornosti. A co je horší, on ten svůj blbej názor promění v zákon. Tedy sepíše ho na papír, protáhne sněmovnou i senátem přes své patolízaly a pak se tenhle papír implementuje do právního řádu. A vy jste pak nuceni žít podle tohoto pitomého názoru, jinak vám hrozí trest. A aby to bylo ještě horší, musíte tohoto člověka nedobrovolně živit ze svých peněz. Takže ve výsledku cítíte jen odpor a bezmoc. A tohle pro mě představuje stát.

Crowdfundingová kampaň na kniha.urza.cz se blíží ke svému zdárnému konci; tedy… „zdárnému“ je nejspíše slabé slovo, neboť tím správným výrazem by mělo být něco jako „kurevsky úspěšnému“!
Čekali jsme hodně, ale upřímně řečeno… asi tak o řád méně; i desetinu z vybraných peněz bychom oslavovali. Místo oslav jsme se však dali do dalších projektů; chceme šířit libertariánské myšlenky skrze média a plánujeme něco, co by se snad dalo nazvat ankap performancí. Náš tým čítá už přes deset zapálených a schopných lidí.
K takovým plánům však potřebujeme ještě více peněz než těch hodně, co už máme; proto prosím zvažte, zda nechcete ještě na poslední chvíli část svých zdrojů věnovat na podporu šíření svobody (i pokud jste již přispěli).
Žádný příspěvek není moc malý; a žádný není moc velký. Všem ze srdce děkujeme! Začíná se totiž dít něco, co tu ještě nebylo; a právě na Vaší podpoře záleží, jak velké to bude.

Přednáška před čtrnácti dny byla věnována dost složitému tématu – životnímu prostředí; z technických důvodů bohužel zatím nemáme zpracovaný záznam, avšak ten z předchozí přednášky už ano. K mé radost přišlo zas dost lidí; nemluvě o tom, že se znovu a znovu vracejí ti, kdo o anarchokapitalismu nikdy předtím neslyšeli, ale zaujal je, čímž pádem program plní svůj účel.

Dnes si budeme povídat o soudnictví. Jde o jedno z nejkontroverznějších témat; většina lidí si je bez státu vůbec nedokáže představit, zatímco mezi libertariány tvoří jablko (dle mého názoru v současné době zbytečného) sváru, jež je dělí na anarchokapitalisty a minarchisty. Přednášku mohu doporučit jak těm, kdo si volnotržní soudnictví nedokáží představit, neboť snad nějakou představu získají, tak i anarchokapitalistům, jelikož tentokrát to bude trochu jiné než vždycky v tom smyslu, že nepůjde jen o aplikaci stejného principu na různé problémy; tohle už pro soudnictví nestačí.

Rovnou všechny zvu i na další přednášku, jejímž (neméně kontroverzním) tématem bude zajišťování bezpečnosti v bezstátní společnosti; ta se však bude konat až 14. února po vánoční pauze a zkouškovém.

Těším se na vás dnes večer ve 20 hodin v Paralelní Polis.

Je zajímavé, že lidé obvykle nemají problém v některých případech přiznat, že jsou brainwashnutí. Třeba když se někoho zeptáte, jestli si myslí, že reklamy na něj nemají žádný vliv a nefungují na něj. Spousta lidí řekne (aspoň mám tu zkušenost): „Určitě jo. Bylo by naivní si myslet, že ne. Člověk vidí v reklamě třeba logo a pak ho uvidí v obchodě, je mu povědomé a tak po té značce sáhne, zatímco ignoruje ty značky, které nezná.“

Co se týče nejrůznějších protistátních debat, v poslední době mám pocit, že nemají moc cenu, dokud můj diskuzní oponent neuzná, že je brainwashnutý. Není divu, ono je to urážlivé. Je to jako přiznat si, že jsem blbec, co se nechal zmanipulovat. Každý by rád věřil, že ke svému světonázoru došel sám, svým myšlením, ne tak, že mu byl „naočkován“. Jenomže já s tím nesouhlasím. Nemyslím si, že brainwashnutý člověk je blbej, dokonce si myslím, že není žádný hanba si to přiznat. Dokonce věřím, že já, i když jsem anarchokapitalista, stále mám v hlavě někde hluboko uvnitř celou řadu vzorců myšlení, které tam jsou jen proto, že mi je někdo vtloukl do hlavy v dětství.

Ale vážně - proč člověk nemá problém přiznat, že ho ovlivnila reklama, ale pak přesvědčeně tvrdí, že na něj nemělo vliv, když mu na státní škole většinu dětství (tedy celých 9 let) opakovali, že nejlepší systém na světě je parlamentní demokracie a vše ostatní je fuj? Zvláště když věří, že nejlepší systém na světě je parlamentní demokracie a vše ostatní je fuj? Rozumím, že třeba není anarchokapitalista, ale pokud opravdu věří, že jeho láska k demokracii je zcela upřímná, nikoliv naučená - není to ještě daleko naivnější, než představa, že na mě neměla vliv nikdy žádná reklama?

Před pár dny jsem měl tu možnost ochutnat diskuzi, ze které nelze vyváznout jinak než poražený. „Nech si ten svůj anarchismus a pořád mi to necpi.“ Ústa tak rozevřená, že kdybych chtěl, nacpu tam všechny texty obsahující slovo svoboda. „Mě anarchismus nezajímá. Chápeš to?! Já tě svůj názor taky necpu.“ A zde dochází k tomu nejtvrdšímu nárazu. Argument, že názor protistrany mě ve výsledku nehorázně omezuje a realizuje se jako násilí, je neakceptován. Cítit je neskutečná ignorace a neuznávání plurality názorů. Jiných názorů, než těch políbených státem a flusnutých nám, lidem o svobodě smýšlejícím, do obličeje. Popření logiky a druhé věty tou třetí, přičemž ta čtvrtá vyvrací zároveň třetí, druhou i sama sebe. Zbývá jen ta první. Jestli tvrdíš, že vše, co žádáš, je zachování svobody a spravedlnosti a tážeš se na původ práva, na základě něhož stát páchá na společnosti tu nechutnou nespravedlnost a násilí, tak ti odpovím. „Necpi mi svůj názor! Má pravda je daleko větší než ta tvá. Daleko pravdivější, než se ta tvá kdykoliv může stát.“ A přesto, aby byla zachována, námi pracujícím lidem ke spravedlnosti zbudovaná demokracie se můj názor připouští.

No jo. Leč přichází argument, že to co říkám a považují za správné, není přece můj názor, ale názor bezvýznamných lidí, co v životě nedokázali nic. Samozřejmě oponentův názor je stvořen bez poskvrny okolí a čistý jako zákon samotný. Zkušenost nemám, jsem nevyzrálý a můj názor, není ani můj a vlastně to ani není názor. Tím jsou všechny aspekty svobodné a demokratické společnosti naplněny. Diskuze je ukončena a další pokračování je zbytečné. Pokračovat nemá cenu, protože monolog sypaný ze chřtánu etatisty je v základech tak pevný jako náš stát. Politika nikoho nezajímá, pokud o ní nezačnu mluvit já. Perou se ve mně pocity bezmocnosti, zklamání, zlosti a pomsty. Jsem sám proti dupajícímu zástupu. Odveta? Netřeba. Z dálky ke mně doléhají ty poslední věty. „Stát prostě je, tak se s tím smiř. Někdo to řídit musí!“ A já už jen v duchu dodávám: „Prozatím.“

________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Ačkoliv je u každého textu uveden autor, mnoho lidí často přisuzuje jejich autorství mně; zde bych rád explicitně zdůraznil, že autorem nejsem. Jakkoliv některé z autorových pocitů chápu a je mi líto, že je prožívá, sám vnímám podobné diskuse diametrálně odlišně.

Síť Bitcoin funguje od roku 2009; v roce 2010 proběhla první transakce, když uživatel „laszlo“ koupil dvě pizzy za deset tisíc BTC (v dnešních cenách miliardy korun). Dnes se Bitcoin rozmáhá, popularizuje a nabírá na hodnotě; a protože se jedná o volnotržní měnu (bez státních zásahů a donucení), přirozeně vzniká to nejdůležitější, co trh přináší – totiž konkurence. V současnosti existují tisíce kryptoměn a neustále vznikají další; kdo dá svým zákazníkům ze sebe to nejlepší, nejvíce zbohatne. Uživatelé jsou rozmazlováni, hýčkáni a neustále zahrnováni novými nápady tvůrců, takže si mohou jako Alenka v říši divů vychutnávat každou novinku a vydělat na snaze vývojových týmů; není to hra s nulovým součtem, lze zbohatnout i bez toho, aby jiný ztratil, tvůrci měn i jejich držitelé si mohou být vzájemně prospěšní. Svoboda, anarchie, volný trh, mír, prosperita… žádná agrese, žádný stát.

Ne, to není clickbait, to se opravdu stalo ve městě Crawford (stát Georgia). Policisté vstoupili na pozemek muže jménem Goodwin a před zraky dětí hrajících si nedaleko zastřelili psa. Když se objevil majitel a začal dělat bugr, policisté mu přikázali uříznout psovi hlavu. Ono to zní bizarně (a taky je), ale ve skutečnosti v Georgii platí zákon, že každému zvířeti po smrti musí být odstraněna hlava, aby mohlo být otestováno na vzteklinu, akorát se to děje v laboratorních podmínkách. Takže rozkaz byl úplně pitomý, a navíc Goodwin samotným procesem byl vzteklinou ohrožen. Goodwin však nebyl „bootlicker“ a odmítl rozkaz vykonat.

Policista tedy začal Goodwinovi vyhrožovat, že ho zatkne a odvede. „Za co?“ ptá se Goodwin. „To ti řekneme až na stanici,“ odpověděl policista. Policista také dodal, že ho pes dvakrát ohrožoval na životě (tím, že se k němu přiblížil a vrtěl u toho ocasem) a že zastřelí každé psisko, které ho bude ohrožovat. Zdroj zde. Mimochodem, před nějakou dobou se ještě na anarchokapitalistickém redditu objevilo jedno video ze státu Kansas. Policisté vešli na pozemek jedné rodiny a zastřelili jejich jelena jménem Faline, protože ho ta rodina prý měla protizákonně. Rád bych text zakončil nějakou pointou, ale zde už nemám slov.

Youtuber Standa mě pozval do své StandaShow; chce se mnou mluvit o anarchokapitalismu, knížce, crowdfundingové kampani a dalších věcech. Pozvání mě potěšilo a velice rád jsem je přijal; chcete-li se dívat (případně klást dotazy a nějakým způsobem se účastnit), zapněte si jeho kanál dnes ve 20 hodin. Více k tomu říci nemohu, neboť sám nemám žádné další informace.

EU před pár dny vydala počítačovou hru, která dětem ukazuje, že daně jsou skvělé. Onen skvost, který se zobrazuje v miniaturním okénku obklopeném postavičkami usměvavými až k nakopání, se nazývá Taxlandia, a je to jakási variace na strategické hry s budováním města. Odhlédněme od zpracování a od toho, že se EU rozhodla tu hru vydat. Co mě zarazilo, je, že se ani nestydí dělat propagandu tak okatě.

Vezměme si samotnou zápletku: hráč dostal do rukou vládu nad jakýmsi daňovým rájem, který přitáhl obrovský turistický ruch a přesídlila sem hromada firem; jenže protože daně byly nízké, neinvestoval do pořádné infrastruktury, do zábavy, do nemocnic, do školství, do bezpečnosti atd. Časem turistický ruch klesl, a zde se ocitá hráč se záporným rozpočtem, aby jej hra naučila, že musí zvýšit daně a investovat do všeho možného, čímž se zvýší daňový výnos. Důraz na daňový výnos je v textech ke hře obrovský - jako by bylo úplně jedno všechno ostatní. Kromě toho nás hra učí, že:

- Lidé by si sami nic nepostavili. Ani ty, chlapče/děvče, nebudeš mít firmu na nemocnice/školy/silnice, ale hezky budeš platit daně a bude to stavět stát, protože ty jsi jen malé neschopné hovno. A když ty daně budou nízké, tak žádné nemocnice/školy/silnice, nic nebude. To je všechno tajná technologie, k níž lidé nemají přístup a ani by je nenapadlo něco takového stavět.
- Podnikání (zejména turistický ruch provozovaný v daňových rájích) zatěžuje životní prostředí; mnohem lepší je stavět zábavní centra, školy a nemocnice, ty aspoň zvyšují daňový výnos.
- Lidé snesou jakékoliv daně, když dostatečně investuješ do kultury (tedy když je patřičně zblbneš; což je příhodné, ale chyběla mi tam mise na dotaci na vývoj výukových počítačových her).

Na jednu stranu mám radost, že je propaganda v té hře tak okatá (hra ukazuje ekonomické myšlení evropských úředníků v plné nahotě), že zápletka i herní systém jsou nesmyslné, a že EU ve svém tažení proti daňovým rájům (a na podporu daňových pekel) zoufale nasazuje, co se dá. Ukazuje se, že EU je tak zoufalá, že etatisty, tedy lidi s nízkým sebevědomím a s dvojím metrem pro morálku, musí vyrábět už od školek. Na druhou stranu mě mrzí, že se této hry zcela jistě chytnou někteří aktivní učitelé a budou ji drilovat do hlav svých svěřenců jako posvátnou pravdu a sázet pětky a dělat jiné problémy případným skeptickým a kritickým hlasům. Je mi líto těchto dětí. Pokud to někdo z vás čte, složte se svému učiteli na nějakou pěknou knihu, třeba Co je a co není vidět (nebo Anarchokapitalismus) a podle potřeby mu ji darujte, nebo jej s ní umlaťte. Anebo si ji přečtěte.

V rodinách sa odjakživa deti vychovávajú k čo najväčšej nezávislosti na rodičoch, k samostatnosti a sebestačnosti. Rodičia, pokiaľ môžu, radi priplatia za lepšie školy, pomáhajú potomkovi postaviť sa na vlastné nohy čo najlepšie. Štát deklaruje rodinu ako svoju základnú bunku. Spoločnosť je v prenesenom zmysle veľká rodina. Je logické a správne myslieť si, že v nej platia rovnaké pravidlá a sledujú sa rovnaké ciele ako v rodine. Malo by platiť, že znakom vyspelosti spoločnosti je, keď čím viac ľudí je sebestačných, nezávislých od úradov a schopných postarať sa o seba. Deti predsa nevychovávame k závislosti od rodičov. Prečo očakávame, že vo vyspelej spoločnosti štát zabezpečuje viac a viac služieb a prečo akceptujeme, že sa jednotlivec stáva na štátnom systéme stále viac závislý? Je to neprirodzené, nelogické a v konečnom dôsledku aj veľmi nebezpečné.

Nedávno jsem byl požádán o vysvětlení tvrzení, na které se velmi často ve svých textech odvolávám – že daně jsou loupež; podám tedy krátké a jasné zdůvodnění: Kdo nezaplatí daň a bude ignorovat všechny výzvy k jejímu zaplacení, na toho stát vyšle exekutora; a kdo se s ním odmítne bavit a nic mu nedá, proti tomu bude použito násilí ze strany policie; jinými slovy jsou daně násilím vynucenou platbou, čímž se morálně nijak neodlišují od běžného loupežného přepadení. Námitka, že stát občanům z daní poskytuje nějaké služby, nemá šanci obstát; nebo snad loupež přestane být loupeží, když útočník za část zcizených peněz oběti (či někomu jinému) něco koupí? Ani námitka, že komu se to nelíbí, nemusí tu žít, nedává smysl; je to asi jako tvrdit, že loupežné přepadení v nebezpečném parku uprostřed noci není loupežným přepadením proto, že tam oběť nemusela být a mohla jít jinam.

„Peníze, nebo život,“ to je, oč tu běží.
Loupež, daň… co po jméně? Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně.