Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Jako mnoho adolescentů jsem si prošel takovým tím obdobím, kdy mě bavilo sejít se s kamarády a opít se. Na alkoholu mě vždycky bavilo, že bylo jednodušší začít konverzaci, v jistém smyslu jsem si přišel i kreativnější. Bohužel pro mě, v pozdější fázi jsem si naopak přišel otupělý, což bylo nepříjemné, a mnohé z těchto prožitků jsem si hůř pamatoval, tudíž jsem je tolik nemohl zaintegrovat do svého sebepojetí. Mimo alkohol mám zkušenost s extází a LSD. Na pocitové úrovni mi užití těchto látek přišlo mnohem smysluplnější. Namísto toho, aby mě utlumily, mi spíš přinesly jistou unikátní perspektivu. Extáze všechno rozjasnila, jako by to bylo ve filmu, a učinila mě na několik hodin nesmírně láskyplnou a otevřenou osobou. LSD mi oproti tomu ukázalo, jak svět a sebe sama dokážu vnímat úplně jiným způsobem. Tripy jsou momentálně součástí mého života a v určitém ohledu ho činí rozmanitějším. Mrzí mě proto, že stát i někteří lidé by mě za to odsuzovali, i když sám užívám drogy s nejlepším svědomím a za informovaného rozhodnutí. Důsledkem státní regulace je bohužel i to, že mnohdy neznám přesnou dávku drogy a že mám zbytečně větší náklady na jejich shánění.

Mám pocit, že o naší společnosti ledacos vypovídá, že podporuje pití alkoholu a částečně kouření trávy za rekreačním účelem, ovšem silně stigmatizuje některé látky se složitější prožitkovou složkou. Ukazuje to podle mě jistý strach z neznáma. Vážím si toho, že žiji v tak technologicky pokročilé době, myslím si ovšem, že co do duchovního rozvoje je dost zaostalá. Dekriminalizaci drog vidím jako jednu z cest zpátky k sobě, od často zbytečně upnuté společenské morálky.

Chyba ve škole (až na pár výjimek) = něco špatného a je často potrestána (špatnou známkou, negativním slovním hodnocením učitele, domácím úkolem navíc, výsměchem spolužáků…). Ani nespočítám, kolik jsem doučoval dětí, které se nenáviděly za to, jak špatné ve škole jsou. Když Vás ve škole trestají za chyby, je snadné se začít nenávidět. Jak se cítíte, když v něčem chybujete? Umíte se radovat a poučit z chyb? Nebo jste naštvaní, nemáte chuť pokračovat a devastuje to Vaše sebevědomí? Nyní je centrálně nařízeno hodnotit děti a učit je smí v podstatě jen ten, kdo projde pedagogickým vzděláním dle schválených představ státu.

Jakým způsobem lze zotročit stát? Na hmotné úrovni stát zotročíme zejména tím, že ho extrémně zadlužíme a dopustíme, že veškeré energie budou neúnosně drahé. Na duchovní úrovni ho pak zotročíme vnucenou ideologií. Jedná se o brutální znásilnění na úrovni svobody slova a svobody myšlení.

Už nějaký ten pátek působím na jedné pražské univerzitě a mám k tomu pár postřehů: (1) Je pro mě velmi obtížné hodnotit studenty pomocí známek – a dost se mi to příčí. Bohužel je však potřeba hodnotit známkou. Princip známkování je extrémně subjektivní a závislý na daném učiteli a v posledku moc nevypovídá o kvalitách daného studenta pro reálný život. Student je pak spíše motivován, aby danou práci udělal podle představ učitele, a nikoliv aby se pokusil jít svoji vlastní cestou. (2) Systém přerozdělování peněz z dotací a celkově dotace jsou opravdu pekelným zlem – jen ten zlomek dotací, o kterých vím nebyly využity vůbec dobrým způsobem (ani z principu nemohly) a je to neuvěřitelné plýtvání penězi, kde se stamiliony vyhodily oknem. (3) Jsem ale rád, že mám tuto možnost si se studenty povídat a i jsem zde objevil pár profesorů, kteří si celou tuto problematiku uvědomují – jen je u nich vidět neochota s tím cokoliv dělat – krom planého hořekování nad rozlitým mlékem. (4) Zatím mám vždy štěstí, že jsem měl v ročníku studenty, které studium daného předmětu bavilo a je hezké pozorovat jak pracují s vnitřní motivací – hlavně se sami od sebe naučí daleko více, než když jsou pod taktovkou vnější motivace.

Anarchokapitalisté včetně mě rádi upozorňují na to, že stát je mafie, daně jsou loupež, školy jsou vězení a podobně. Tím lidi štvou nebo jsou za to terčem posměchu, protože podle odpůrců míchají páté přes deváté. To podle mě tak trochu odráží dvě odlišné přirozenosti v hodnocení pojmů: V dětství se nejprve naučíme přiřadit si k pojmu typického zástupce a pak porovnávat, jak moc se něco nového tomuto zástupci podobá. Později ovšem pochopíme, jaké je jádro těchto pojmů, a příslušnost dokážeme určit i bez srovnání s typickým zástupcem. I netypický zástupce dané kategorie do ní může stále patřit (například tučňák mezi ptáky) na základě definujících atributů. Oba přístupy podle mě dávají smysl za určitých okolností: mlhavé pojmy jako nábytek se definují spíš podle známých exemplářů, zatímco odbornější výrazy bývají založené na exaktní definici. Definice pojmů jsou důležité v debatách, zatímco v běžném životě mnohdy ne (je třeba irelevantní, jestli je rajče ovoce, nebo zelenina).

Libertariáni svými kontroverzními vyjádřeními poukazují na to, že definovat pojmy podle typického zástupce někdy nemusí dávat smysl, a může to křivit vnímání reality. Loupež by měla být loupeží i bez explicitního násilí a i kdyby ji většina společnosti v dané situaci podporovala. Chybou, které se podle mě dopouští někteří odpůrci anarchokapitalismu, je to, že si v emočně nabytých tématech nedokáží vyjádřit jádro pojmu a aplikovat ho konzistentně. Na závěr chci zmínit, že cílem anarchokapitalistů není redefinovat pojmy. Anarchokapitalisté se především poukazováním na existující jádra pojmů snaží, aby si lidé uvědomili, jak moc jsou některé praktiky státu morálně problematické.

Vánoce jsou zase tady; z jejich duchovní stránky se těší můj vnitřní křesťan, vnitřní kapitalista zas z té materiální a vnitřní anarchista z toho, že si je jako každoročně zařizuji po svém – tedy tak, abych si je užil, nikoliv tak, abych nutně dělal to, co se na Vánoce očekává – což vřele doporučuji každému. Většina lidí na Vánocích nemá ráda shon, přesto se každý rok někam honí; ve skutečnosti ale nemusejí – neexistuje žádná povinnost mít uklizeno, napečeno, uvařeno, ozdobeno. Někdo nemá rád vánoční konzum; ani toho se nikdo nemusí účastnit. Jsme pány a tvůrci svých životů – všichni, každý z nás; byť někteří si to bohužel neuvědomují, jelikož tak byli vychováni (dobrá zpráva je, že to jde i jinak).

Stejně jako sedm předchozích let, i letos chci sdílet hudbu; tu miluji ještě víc než Vánoce. Každoročně vzpomínám na Freddieho. Carol of the Bells patří mezi mé dvě nejoblíbenější koledy, proto dávám každý rok nějakou její verzi – tentokrát Pentatonix (ač to zní neuvěřitelně, jsou to jen vokály); a protože nazpívali i tu druhou, podělím se i o ni. Nechci se však omezovat jen na koledy; i letos byli mému srdci nejblíž asi opět Glitch Mob, na četných nočních cestách po D1 to byla nejčastěji asi písnička Our Demons. A hodně speciální význam pro mě tento rok má Comfortably Numb od legendárních Pink Floyd.

Všem lidem přeji k Vánocům (a nejen k těm) především dvě „věci“ (bez ohledu na pořadí): lásku a svobodu. Když mluvím o lásce, nemyslím tím jen lásku k lidem, ale především lásku jako princip; „obecnou“ lásku, kterou můžeme cítit v sobě a která se může projevovat v tvorbě, lásce k druhým i sobě, ve všem našem jednání, v každodennosti… Svobodou pak myslím nejen tu vnější, o které tolik mluvím a píšu; za velice důležitou považuji i svobodu vnitřní, nad kterou už mnoho let přemýšlím a postupně to téma začínám otevírat se svými studenty i kolegy v Ježku bez klece, což snad časem vyústí i v nějaký výstup.

A konečně i letos bez překlepů: MURRAY CHRISTMAS!!

Samozřejmě, že vejce! Nicméně, existují otázky, jejichž zodpovězení je nesmírně náročné, protože se dva faktory mezi sebou ovlivňovaly tak dlouho, že nelze vystopovat, který byl dřív. Mnohé politology by jistě zajímalo: Byl dříve stát, nebo lidé vyžadující stát? Přesnou odpověď se asi nikdy nedozvíme. Možná, že to prostě bylo případ od případu. Společenská smlouva na mě působí až příliš naivně a neprůkazně. Tvrzení, že stát je výsledkem násilného podmanění většiny mocnými, a až časem se normalizoval, mi sice dobře sedí s mým viděním světa. Někdy to na mě ovšem působí tak, že spousta lidí vyjma nás a pár dalších exotů prostě má vrozenou potřebu ovládat ostatní lidi. Ta se může manifestovat mimo jiné tak, že mezi sebou nejprve zápasí, aby se jeden druhému podvolil, a s postupem času ti úspěšnější z nich zformují stát. Pointu spatřuji v tom, že jednoduché vysvětlení vzniku státu neexistuje.

Vnější hodnocení může být užitečným pomocníkem na cestě k cíli. Na státních školách se však z pomocníka stal cíl.

Pravděpodobně budeme zastávat stanovisko, že pokud rodiče dítěti zabrání činit rozhodnutí jiným způsobem než odepřením svých vlastních zdrojů, dochází z jejich strany k agresi. Dítě bude pak pochopitelně činit ta rozhodnutí, s jejichž existencí je obeznámeno. Lze ale považovat cílené odepírání informací o možnosti jednat jistými způsoby, s nimiž jeho rodiče nebudou souhlasit, za agresi vůči dítěti? Pro příklad si můžeme představit, že již od narození budete vlivem omezené dostupnosti informací a cílené cenzury ze strany rodičů přesvědčeni o nemožnosti zdravotního pojištění (či jiné služby). Nebudete-li vědět o tom, že je možné se pojistit, nepojistíte se, přestože byste to za jiných okolností udělali, nemluvě o možných následcích do budoucna. Zároveň si nemyslím, že daná situace je vzhledem k omezeným možnostem dospívajícího dítěte (ať už jsou možnosti dané omezenými zdroji rodičů či různými psychickými faktory) srovnatelná s dostupností informací na trhu. Sám jsem toho názoru, že takové jednání je přinejmenším amorální. O možnosti porušení NAPu jsem rezervovanější.

Často počúvam proti slobode argumenty tohto typu: Nie je možné tvrdiť, že sloboda je vždy správna, pretože to je deontológia, a tá sa dá vyvrátiť tým, že pri každom pravidle v spoločnosti existuje výnimka, kedy to pravidlo neplatí. Avšak tento argument by sa dal použiť proti akémukoľvek pravidlu v spoločnosti, čiže ak s tohto niekto usudzuje, že sloboda sa ako pravidlo v spoločnosti využiť nedá, tak potom nie je možné v spoločnosti využiť absolútne žiadne pravidlo, pretože výnimka sa nájde vždy. Ďalším argumentom je: Sloboda je zidealizovaní koncept ktorý v podstate ani neexistuje. Vychádzajúc z definície slobody ako možnosti robiť čokoľvek, čim fyzicky neútočím na druhých ľudí a ich majetok, som přesvědčený, že sloboda existuje, že je možné, aby sa spoločnosť týmto pravidlom riadila a že toto pravidlo umožňuje každému jednotlivcovi zvyšovať si svoj úžitok, ak tým neubližuje iným ľuďom.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 18 hodin vystoupíme v Ježku bez klece v Brně.
A pozor! Tentokrát budeme mít my i všichni účastníci zavázané oči…

ČT: Aneb, čím víc státu, tím víc nezodpovědnosti. Hned v první minutě. A já se mu vlastně ani nedivím! Ten kluk Urza to zase a znova dokonale vystihl! Proč to většina lidí nechápe, tomu opravdu nerozumím… a nebo to védí, bojí se? :]

Návštěva lékaře je v ČR levnější než malé pivo v hospodě.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 17 hodin vystoupíme v bývalém Hotelu U Lázní v Ostrožské Nové Vsi.

Presumpce neviny je právní koncept, který říká, že vinu musí dokázat orgány veřejné moci, které shromáždí důkazy, vyčíslí škody, a až na základě toho mohou o člověku vynést pravomocný rozsudek. Považuji ovšem za projev etatismu předpokládat, že dokud někdo nebyl určitou institucí odsouzen, máme se k němu všichni chovat jako k nevinnému. Ostatně, to by mělo záležet na subjektivně vnímané míře nejistoty. Pokud bude deset lidí svědky činu vraždy a viník bude dopaden na místě, asi nebudeme pochybovat, že se činu dopustil, a nebudeme souhlasit například s tím, aby byl naším zaměstnancem. Za problematické považuji i to, jak vleklé státní soudy mohou být, čímž „právní nevinu“ uměle prodlužují. Kromě toho bych rád podotkl, že ani soudy nejsou neomylné: Stále může dojít k chybě při vyhodnocování řízení. Myslím, že je proto na každém nejen to, jak k obviněnému přistupuje před soudem, ale i to, zda s výsledkem daného řízení vůbec souhlasí.

Presumpci neviny považuji spíše za jednu z pojistek toho, aby člověk nebyl potrestán bez důkazů shromážděných před soudem, než jako platný morální kompas. Věřím, že by mělo být svobodou každého člověka se na základě dostupných informací rozhodnout, na koho má jaký názor a komu chce věnovat svůj čas a svoje zdroje. Činíme tak na osobní rovině neustále a nevidím důvod pro to v případě těžších prohřešků dělat výjimky.

Můžeme tvrdit, že máme právo na život, pokud nemáme možnost život asistovaně ukončit a neúspěšné sebevrahy násilím zavíráme do ústavů? Není to pak spíš povinnost? Proč by měl mít člověk povinnost žít, pokud si nemohl zvolit narodit se? A i kdyby bylo volbou člověka narodit se, neměl by mít i tak právo skončit se stavem, který si zvolil? Jaký má smysl život, který je prožíván z povinnosti žít?

Není násilné donucení někoho k životu principiálně to samé, co násilné donucení někoho ke smrti? Lze tvrdit, že je člověk svobodný, pokud nemůže rozhodovat ani o vlastním životě a smrti? Proč by mělo být s člověkem, který oproti vám nechce žít, zacházeno jako se strojem, který je jen potřeba udržet v chodu, dokud ho někdo neopraví, bez ohledu na jeho vůli, mysl a city? Jak vůbec mohu vědět, že chci žít, pokud to nikdy ani nebyla moje volba?

Představy ukřičené feministky, starého komunisty nebo upovídané ženy mají společnou jednu věc: Jsou produktem stereotypizace příslušníků určitých skupin. Určitá míra podobného zobecnění je důležitá pro orientaci ve světě, tato abstrakce by ovšem neměla odporovat jeho komplexitě. Výzkumy na poli sociální psychologie v tomto ohledu ukazují, že máme tendenci vnímat příslušníky skupin mimo tu naši jako sobě mnohem podobnější než příslušníky té vlastní, kterou vnímáme jako variabilnější. Tento jev byl objeven napříč různými skupinami a byl označen jako efekt homogeneity vnější skupiny. Ukazuje se, že lidi mimo naši skupinu mnohdy nevnímáme jenom jako soubor unikátních jednotlivců s častěji zastoupeným rysem xy, ale jako homogenní skupinu, postavenou na překrouceném a nereprezentativním stereotypu.

Všímám si, že tento způsob uvažování je do extrému dovedený například rasisty, sexisty, ageisty nebo homofóby. Na nich vidíme, že příslušníky vnějších skupin nevnímají jako sobě podobné lidské bytosti, a často tím pádem ani necítí zábrany vůči agresivnímu chování. Někteří anarchokapitalisté pak například hází všechny socialisty do jednoho pytle jako příživníky, a na základě toho je bezostyšně úráží. Přitom naprosto přehlížejí, že mezi nimi je velká variabilita, co se týče jejich způsobu života nebo vůbec důvodu tohoto přesvědčení. Rád bych žil ve světě, kde si lidé to, že na ně působí efekt homogenity vnější skupiny, alespoň uvědomují a neschovávají to za „zdravý selský rozum“. Za nejlepší způsob, jak se vyhnout těmto předsudkům, považuji snažit se vyvarovat spekulací o skupinách, které pořádně neznáme; a především ke každému, koho potkáme, přistupovat co nejvíc individuálně, jako k někomu se souborem unikátních charakteristik, motivací a cílů.

Minulou přednášku o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála jsme mluvili s Evou Césarovou o psychedelicích.
Dnes vystoupím zas jen osamoceně; věnovat se budu regulatorním principům anarchokapitalismu – ten totiž neznamená svět bez pravidel, jen bez vládců.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 1. února; Tereza se na ní bude věnovat historii psychoaktivních látek.
Těšíme se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Netlačte mě dělat věci, protože pak nevím, jestli ty věci chci dělat kvůli sobě, nebo kvůli vám. To mě mate, a čím zmatenější jsem, tím hůř se mi žije.

Kolik úžasných knih by nevyšlo, kdyby o tom rozhodovala nějaká centrální autorita/plánovač? Podle čeho by se rozhodoval? Nejde jen o ekonomickou kalkulaci, ale i o určitou myšlenkovou cenzuru. Co je pro jednoho brak, pro druhého může být nejlepší knihou, která zcela změní jeho život.

Často slýchám o tom, že lidé chtějí svobodu. Svobodu pro sebe. „Svobodu“ být těmi největšími diktátory na světě a určovat druhým, jak mají žít.

Dnes v 18 hodin budu mluvit o různých anarchistických směrech v čajovně Cherubín kousek od Prahy. Do čajovny se rád vracím pro její nezvykle příjemnou atmosféru; přijďte ji také vyzkoušet!