Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Funkci veřejnoprávních médií a jejich principy obvykle obhajují ti, kteří by se ohledně politických názorů zařadili k liberálnímu středu, případně mírné liberální levici. Ekonomka, novinář a moderátor byli v posledních dnech zvoleni za tři nové členy Rady ČT, kontrolního orgánu jednoho ze tří českých veřejnoprávních médií. Bezprostředně po zvolení kandidátů se v médiích i na sociálních sítích objevilo velké množství vyjádření nevole vůči výsledkům hlasování, neboť vedlo k posílení Rady o členy, kteří jsou vůči roli veřejnoprávních médií kritičtí a zdaleka nepatří k výše zmíněnému názorovému proudu. Stejní liberálně-středo-levicoví lidé, kteří zpravidla věří v poslání veřejnoprávních médií coby veřejnou službu nezávislou na státu, vidí v nových členech Rady velkou hrozbu vůči správné funkci veřejnoprávních médií a posílení státní (vládní) kontroly nad fungováním ČT. Přesto, většina z nich nadále vnímá jako problém konkrétní kandidáty, konkrétní hlasování a konkrétní politické rozložení sil ve státě. Nadále pevně obhajují poslání a princip veřejnoprávních médií, nadále věří v instituci a striktně odmítají, že by snad mezi „veřejnoprávními“ médii bylo tak trochu rovnítko se „státními“. A zároveň sami uznávají, že princip, na kterém jsou veřejnoprávní média založená, občas mírně selhává. Proč zastávat takový postoj, ve kterém se jeho jednotlivé složky navzájem tak bijí? Myšlenka veřejnoprávních médií tak, jak stojí v zákoně, se mi vlastně opravdu líbí. Jedna její podstatná chyba ovšem je, že nefunguje. Ne tak, jak se slibovalo.

Když nějaká firma krachuje, vnímáme to jako něco zlého či nešťastného; a vskutku to pro její majitele a zaměstnance špatné je. Jenomže z pohledu ostatních lidí jde o nezbytný a zdravý očistný proces; pro pochopení této myšlenky si musíme položit otázku, v jaké situaci podniky krachují. Děje se tak ve chvíli, kdy náklady firmy dlouhodobě převýší její výdaje, čímž se ocitne ve ztrátě; co to ale znamená? Že zdrojů, jež podnik spotřebovává, si lidé cení více než statků, které vytváří; tedy plýtvá (spotřebovává něco cenného a produkuje cosi méně hodnotného). Nemilosrdný trh odsuzuje takové firmy k zániku (či ke změně fungování); to je sice nepříjemné pro majitele a zaměstnance, ale dobré pro všechny ostatní, neboť volné místo na trhu obsadí někdo efektivnější (jinak ho čeká stejný osud). Krachování je proces, díky kterému jsme obklopeni těmi nejlepšími; ostatní jsou odsouzeni jít dělat něco, co jim jde lépe.

Anarchokapitalistům bývá občas vyčítáno, že jsou sociální inženýři, protože si „plánují tu svou utopii“, kterou pak chtějí nutit lidem; na jednu stranu rozumím tomu, proč si to někteří myslí (anarchokapitalismus se v jejich očích může podobat některým utopiím plánovaným sociálními inženýry), na stranu druhou je jen máloco více vzdáleno pravdě. Anarchokapitalisté často mluví o tom, jak by mohla vypadat volnotržní společnost; nedělají to však proto, že si přejí ji někomu v té podobě nutit, nýbrž proto, že jsou neustále bombardováni dotazy typu: „A jak by bez státu fungovalo to či ono?“ Pouštějí se pak do různých predikcí, jež se mohou na první pohled podobat nalajnovanému utopickému světu sociálního inženýra; anarchokapitalisté to ale berou jen jako příklad, nikomu by jej nenutili, neboť to je v rozporu s celou tou filosofií. Chceme nechat lidem svobodu a nikoho neřídit; to je pravý opak sociálního inženýrství.

Anarchokapitalistům bývá vytýkáno, že se zabývají jen vlastnickými právy (případně principem neagrese), ale kašlou na lidská práva a „člověka“ jako takového; zde se obávám, že jde o čisté nepochopení toho, co anarchokapitalismus, princip neagrese a vlastnická práva vlastně znamenají. Nejde jen o vlastnictví neživých předmětů, ale také (vlastně především) o to, že člověk vlastní sám sebe, své tělo; z toho pak plynou různá „lidská práva“ (například nebýt zabit, omezován v pohybu, poškozován na zdraví a tak podobně). Pravda, tato lidská práva nejsou definována stejně jako ta v Listině základních práv a svobod; především proto, že jsou na rozdíl od LZPS konzistentní (LZPS konzistentní není, neboť nám slibuje práva, která nelze splnit bez omezení některých práv jiných lidí). Anarchokapitalisté nejsou k „lidským právům“ lhostejní; právě naopak – jsou anarchokapitalisty, protože jim skutečně leží na srdci.

Politici v nás pěstují pocit, že bychom se měli o politiku zajímat a „být aktivní“; no pochopitelně, chtějí, abychom se zajímali o ně. Vědět, kdo zastává který ministerský post, jak vypadá a co je zač, bývá vnímáno kladně (občas mi někdo projeví uznání třeba za to, že do jisté míry znám z hlavy strukturu státního rozpočtu a mám nějaký přehled o politicích – stejně hlavně proto, jak často je kritizuji); naopak ti, kdo se o politiku nezajímají, mají občas tendence se za to omlouvat. Já si ale nemyslím, že se mají za co stydět; a naopak vůbec nejsem hrdý na to, že se tou žumpou tak často prohrabuji, není to žádná ctnost. Obecně „být aktivní ve veřejném životě“ není inherentně dobré; lze být „veřejně aktivní“ pozitivně i negativně. A vlastně mě těší i ten, kdo k volbám nechodí, stará se jen o sebe a ani netuší, kdo je prezident, premiér a ministr financí; kdyby takoví byli do jednoho úplně všichni, máme klid.

Socialisté si vždy stěžovali na „chudobu obyčejného člověka“, čímž typicky hájili přerozdělování a loupení od bohatých; za velmi zajímavé však považuji podívat se, co v jakých dobách mysleli „chudobou“. Nejprve to znamenalo, když lidé neměli ani na jídlo; pak se to změnilo, za chudého byl označován i ten, kdo neměl dost pohodlné bydlení; časem k tomu přibyly další vymoženosti; a dnes už je „chudý“ i ten, kdo má co jíst, kde bydlet, spoustu volného času a dokonce si může čas od času zajet na skromnější tuzemskou dovolenou. Těmto „chudákům“ má stát pomáhat. Budou-li se kritéria chudoby takto měnit, vždy bude důvod k legalizaci loupení v zájmu „chudých“ (již si dnes žijí lépe než bohatí v minulosti). Ale čím to je, že se chudým daří stále lépe? Pochopitelně kapitalismem; ten sice není založen na rovnosti jako socialismus, nicméně vytváří tolik bohatství, že „dnešní“ chudák má více než „včerejší“ boháč.

Ve společnosti nám vznikl nový „problém“: Mladí lidé nemají dostatek zdrojů na to, aby si pořídili vlastní bydlení, takže si „musejí“ brát hypotéky. Nejrůznější socialisté lamentují nad tím, kam ten svět spěje, jaká je to hrůza a co bychom s tím měli dělat (potažmo jak by to měl stát vyřešit); a kam tedy ten svět spěje? Inu, k prosperitě; tento „problém“ je zcela iluzorní záležitostí, neboť nikdy v historii neměli mladí lidé dostatek zdrojů k tomu, aby si pořídili vlastní bydlení, není to nic nového. Naopak nikdy v minulosti nebyli mladí (ale ani staří) tak bohatí a tak skvěle zajištění; dokonce si žijeme tak dobře, až jsme z toho zapomněli, že výchozím stavem je chudoba a divoká nehostinná příroda. Bohatství, domy a technologie jsou věci, které přichází s časem; a svět spěje k tomu, že stále více mladých bude mít vlastní bydlení… aby pak mohli socialisté fňukat, že mladí nemají vlastní tryskáče.

Doktrína „ochrany pracovních míst“ je více či méně založena na mylné představě omezeného počtu pracovních míst na světě (či v zemi); jedná se však o podobnou iluzi jako tezi o tom, že celkové bohatství světa je konstantní. Ani jedno z toho však není pravda; s tím, jak bohatství neustále roste (jen porovnejme, jak se máme nyní a jak to bylo před pár stovkami let), mají lidé neustále další a další potřeby. Zatímco dříve byli rádi, když měli něco k jídlu, dnes již chtějí zábavu, cestování, krásné domy, auta… a až přijde doba, kdy budou mít i tohle všechno, začnou chtít ještě více (další formy zábavy, cestování do vesmíru, bydlení na mořích či pod hladinou, vznášedla…). V souvislosti s tím budou neustále vznikat nová pracovní místa (a budou-li jednoho dne dělat veškerou práci stroje, tím lépe; lidé nebudou muset pracovat, jejich potřeby budou naplňovány i bez práce, takže jim zbyde spousta volného času).

X může znamenat útočné násilí, porušování vlastnických práv (vraždy, loupeže, znásilnění, ničení cizího majetku…); to teď ponechme stranou a pojďme se bavit o případech, kdy X je cokoliv jiného (tedy činnost nenásilná, vlastnická práva respektující). Co pak znamená výzva k regulaci X? Reálně jde o volání po užití útočného násilí vůči někomu, kdo si hledí svého a nikomu nic nedělá. Znamená to: „Támhleten člověk si dělá na svém a za své něco, co se mi nelíbí; donuťme jej, aby s tím přestal a podřídil se mé vůli.“ Když řekneme neznalému člověku tuto větu, nejspíše ji jednoznačně odsoudí; přesto drtivá většina z nich bude některé z takových regulací zastávat. Přitom se jedná o totéž, liší se to jen formulací. Je fascinující, jakou sílu má státní propaganda; kvůli ní stačí stejnou tezi jen přeformulovat do slov, jež nám byla státem prezentována jako „žádoucí“… a hle, jasné odmítnutí se změní v souhlas.

Mnozí lidé zavrhují zavilé kapitalisty, protože „jdou jen po penězích“; co to ale znamená, když někdo na volném trhu (tedy bez porušování vlastnických práv) „jde po penězích“ a vydělává? Takový člověk něco nakupuje (a spotřebovává), něco prodává (ne nezbytně vytváří, ale může); buď se jedná o podnikatele, jenž nakoupí zdroje (materiál, práci…) a přetvoří je v produkt, nebo o spekulanta (či zprostředkovatele), jenž nakoupí to, co později (či jinde) prodá. V obou případech platí, že hodnota, kterou spotřeboval, je nižší než hodnota, kterou ostatním poskytl (a to i v případě spekulanta – nezapomeňme, že hodnota je subjektivní a mění se v čase, nákladová teorie hodnoty byla vyvrácena); jeho zisk pak vyjadřuje, jak moc obohatil společnost. Pochopitelně kapitalista, jehož nejvyšší hodnotou jsou peníze, asi nemusí být zrovna nejlepším partnerem do života; těm, kdo s ním obchodují, však zjevně prospívá.

Občas se mi honí hlavou, kde se vzala potřeba některých lidí řídit společnost. Touha po moci nebude jediným důvodem. Jsem si jistá, že i touha pomoci hraje svou roli – spousta lidí bere úlohu řízení společnosti jako poslání a bohulibou činnost. Proč taky ne, na první pohled se tak může jevit. Ti obětaví lidé ve vládě dřou do úmoru, aby nám vymysleli ty nejlepší zákony. Díky nim se přeci cítíme v bezpečí. Nebýt těch dvou milionů právních norem, bůhví co by s námi bylo! Navíc už od malička neustále posloucháme, že společnost se přece jen tak sama řídit nemůže. Kdo to kdy viděl!

Ve skutečnosti jsem přesvědčena o následujícím: Kdyby každý z těch lidí, kteří nás mají řídit, řídil pouze sám sebe a staral se pouze o své štěstí, bylo by postaráno o mnohem více lidí. Teprve až se přestaneme snažit řídit společnost, začne opravdu fungovat. Potom budeme moci sledovat, jak směšné bylo naše počínání. Zkuste si představit, že veškerá ta energie a úsilí, které je vkládáno do obřího a neekonomického giganta jménem stát, se nasměruje jinam – tam, kam budou lidé skutečně chtít, což demonstrují svými peněženkami, ne volebními lístky. Držme se činností, které mají smysl, které nás naplňuje a ve kterých jsme dobří – což poznáme tak, že nás za ně ostatní ocení. Hlavně nikomu nic nenuťme a přinášejme lidem radost. Lásku v srdcích a úsměv na tváři. <3

Řada států kvůli virové nákaze zavřela restaurace. To vedlo ke zvýšené poptávce po dovozu jídla až ke dveřím – a geniální volný trh se okamžitě přizpůsobil. Ovšem v San Francisku se pánové úředníci rozhodli, že budou na lidi „hodní“ a nastaví maximální cenu za donášku jídla. K čemu to vedlo? Nestalo se, že by lidé dostávali jídlo levněji. Naopak se jeden z největších rozvozců (a nevím kolik menších) rozhodl, že se mu za stávajících podmínek nevyplatí do této oblasti dovážet, a přestal zde provozovat svou službu. Co to ve výsledku znamená? Tento zákaz – jako vždy – nepomohl, ale naopak znemožnil lidem z této oblasti naplno využívat dovozu potravin, který je teď tak potřeba (paradoxně právě kvůli státnímu zákazu restaurací). Žádný oběd není zadarmo, ani se slevou. Jídlo (bydlení, auto, voda ani nic jiného) nevzniká zákonem, ale prací, proto je naivní si myslet, že by cokoliv takového mohlo fungovat. A zde vidíme praktickou ukázku.

Pokud definujeme totalitu jako stát, který zasahuje do téměř veškerého konání lidí, byla ve 14:00 dne 12. 03. 2020 v ČR nastolena totalita. Ze dne na den. Jsou politologové a filozofové, kteří tvrdí, že demokracie nám zaručuje, že totalita nevznikne. Teď jim můžete ukázat, že nemají pravdu. Totalita nastolena byla. Možná bude zrušena. Částečně prý 17. 5., ale nikdo zatím nic přesného neví. Ani jak moc bude zrušena. Takže se ukazuje, že každý stát je v principu totalitní, jen toho ne vždy využívá. Pokud budete tento můj názor komentovat potřebností těch vládních zásahů, tak si prosím uvědomte, že o tom jsem vůbec nepsal. Pokud jste přesvědčeni, že to potřeba bylo, smiřte se s tím, že tvrdíte, že bylo potřeba nastolit totalitu. Jen netvrďte, že to totalita není jen proto, že ji považujete za potřebnou.

První povrchní odpověď by mohla znít, že jsou to obrovské nadnárodní korporace; k hlubšímu poznání je však třeba se ptát, co činí ty obrovské korporace tak obrovskými, kde vlastně svůj vliv berou. Pravdou je, že jim tuto velikost, moc a peníze dávají jejich vlastní zákazníci, tedy „obyčejní lidé“; to jsou ti, od koho na svobodném trhu vychází moc, oni jsou ti, kdo ve volnotržní společnosti vládnou! Kdyby ekonomika byla loď, korporace jsou kormidelníky či důstojníky komandujícími mužstvo, ale kapitánem, jenž určuje směr plavby, je právě zákazník; nebude-li korporace sloužit těm, kdo od ní dobrovolně nakupují, nebude mít přístup k jejich penězům a svou moc ztratí. Někdo může namítnout, že dost velká a mocná korporace dobrovolné zákazníky nepotřebuje, neboť se může na jejich vůli vykašlat a k placení je donutit násilím; to riziko samozřejmě existuje… a taková korporace se pak nazývá jedním slovem: stát.

Obrovská spousta lidí nenávidí kapitalismus; nebo jej alespoň nemá moc ráda. Mně však není úplně jasné, co vlastně nemají rádi… že se každý rozhodne, co bude dělat, co nechce dělat, co si koupí a nekopí, jaké služby bude a nebude poskytovat, jaké dohody uzavírat, koho zaměstnávat, nezaměstnávat a za jakých podmínek? Nelíbí se jim, že lidé mají svobodu nakládat se svými životy po svém a touží je násilím nutit podvolit se vůli silnějších (většinou státu)? Chtějí řídit životy ostatních jen tak z plezíru? Vyhovovalo by jim, abychom žili v bídě a nouzi způsobené nemožností ekonomické kalkulace v centrálním plánování? Ne. Nevěřím, že jsou ti lidé zlí (alespoň většinou). Nechtějí, abychom trpěli. Bohužel však s tímto utrpením mají spojený právě ten kapitalismus; většinou bez nějakého hlubšího zdůvodnění či logické analýzy. Už to slovo má obrovskou negativní konotaci; očistěme je!

Často slýchám lidi s podprůměrným platem, kterak se nenávistně vyjadřují k „horním deseti procentům“ a podobně; vnímají jako obrovskou nespravedlnost, že mezi ně též nepatří. Připadá mi to naprosto absurdní; proč? Protože typicky patří! I chudí lidé v České republice patří mezi nejbohatší lidi světa. Žijeme v jedné z nejbohatších částí světa a máme se tu jako prasata v žitě; my všichni (i ty dělníci ve fabrikách a prodavačky v supermarketech) patříme mezi „horních deset procent“ (a mnozí dost možná i mezi horních pět procent). Ani ten, kdo tady žije „z ruky do pusy“, netrpí hlady (na rozdíl od mas lidí po celém světě); na rozdíl od většiny mají totiž tito lidé často volné víkendy, pracují přibližně osm hodin denně a nějak vyžijí… ale stěžují si, že nemají víc volného času, víc peněz na lepší dovolenou, auto a podobně. A až společnost ještě zbohatne, budou si stěžovat, že nemají jachty, protože někteří je mají.

Představme si decentralizovanou společnost, kde lidé vyjadřují svou vůli skrze tržní směny; to, co se jim líbí a co chtějí, dobrovolně zafinancují, zatímco za statky, o které nemají zájem, prostě nezaplatí, čímž jasně vyjádří své preference. Projekty, jejichž výstupů si lidé cení méně než zdrojů, jež spotřebují, jednoduše nevzniknou, neboť v této společnosti budou chybět prostředky k jejich realizaci, jelikož je nikdo násilím nepřerozdělí. Oproti tomu si představme jinou společnost, která funguje více méně jako ta minulá… až na to, že jakási demokraticky zvolená vláda některé ztrátové projekty dotuje (navzdory přání těch, z jejichž peněz tak činí) a některé ziskové daní a reguluje; v důsledku těchto zásahů vznikají některé věci proti vůli plátců a jiné zas nevznikají, ačkoliv by je lidé chtěli (jsou zakázané či znevýhodněné). Poměrně zásadní otázka pak zní: Která z těch dvou variant je více „vládou lidu“?

Člověk ekonomický je teoretický konstrukt, jenž se využívá v některých ekonomických modelech; jedná se o hypotetického člověka, který se jen snaží maximalizovat své (finanční) zisky, nakupovat co nejlevněji, prodávat co nejdráže a navíc se vždy chová zcela logicky. Tento model ostře kritizovali rakouští ekonomové (zejména Ludwig von Mises) pro jeho zjevný nesoulad s realitou; jakékoliv závěry z podobných předpokladů vyvozené pak nelze použít pro reálný svět, neboť v něm se prostě lidé chovají jinak (sice se vždy snaží maximalizovat svůj užitek, avšak nejen ten finanční, nýbrž komplexní, tedy i emocionální). Se skutečnými lidmi pak počítá rakouská ekonomická škola, na níž je založen například anarchokapitalismus; v souvislosti s tím považuji za naprosto absurdní, jak často je právě homo economicus rakušanům či anarchokapitalistům předkládán coby chyba v jejich úvahách, ačkoliv na ni sami poukazují.

Proč státní zaměstnanci platí daně? No… především je třeba říci, že je platí formálně, ne však reálně. Stát bere pod hrozbou násilí peníze každému, kdo si je vydělá v soukromém sektoru; ti, již jsou placeni státem, sice též teoreticky platí daně, avšak jde jen o účetní trik: Stát jim dá X a vezme Y; ve skutečnosti by jim rovnou mohl dát X minus Y, nic nesebrat a vyšlo by to stejně. Proč tomu tak není? Zaprvé proto, aby v samotných státních zaměstnancích budil pocit, že se nepřiživují na ostatních daňových poplatnících (a to se daří, vizme onen slavný výrok nejmenované úřednice: „Kdyby nás, státních zaměstnanců, nebylo, kdo by na všechny ty živnostníky platil daně?“); a zadruhé proto, aby tyto lidi stavěl do co nejvíce „normálního světla“. Leč normální by mělo být poskytovat služby založené na dobrovolných platbách; rozhodně ne být placen z peněz, které byly někomu odebrány pod hrozbou násilím. Zastavit stát!

Mnoho lidí napříč časem a kulturami, pokud se jim něco nelíbí, tak by to rádi zakázali, kontrolovali, regulovali. Často se ve Stokách zabýváme konkrétními příklady. Pokud se to pokusíme zobecnit a přenést do symbolické roviny, nejsrozumitelnějším symbolem (a často i důsledkem) „zlého“ je napříč časem a kulturami smrt. Podle metod, které má dnešní věda k dispozici je pravděpodobně vůbec nejstarším pohádkovým/příběhovým motivem ten o kováři, který se pokouší přechytračit smrt. Například ztvárnění od Karla Jaromíra Erbena. Tím, že jde o časem nejprověřenější příběhový motiv, stojí za to se nad ním i zamyslet a pogooglit po výkladech. Co symbolizuje smrt, jsme si již napsali, a je to – předpokládám – snadno srozumitelné. Méně srozumitelný je (v dnešní době) symbol kováře. Uvědomme si však, že po velkou část známé historie byla metalurgie a práce s kovem vrchol běžnému člověku dostupných technologií. Někde na pomezí technicky náročného řemesla a magie.

Výklad a poučení z tohoto příběhového motivu je, že ani když dosáhneme na vrchol poznání a technické vyspělosti, nelze spoutat nespoutatelné, zakázat přirozené, zregulovat nezregulovatelné. Ať se nám to líbí nebo ne. Taková snaha mívá nezamýšlené vedlejší důsledky. Zajímavé je, že vůbec nejstarší dochovaný příběh, který si lidstvo ústně předává již nejméně 6 000 let, nás varuje před tím stejným, před čím například perem Frédérica Bastiata v knize „Co je a co není vidět“ varuje klasická ekonomie. Před nezamýšlenými důsledky „páchání dobra“. Možná dobře míněnými – ale nedomyšlenými – regulacemi, zákony i činy. Napadnou i Vás další motivy, které se v symbolech vinou naší i jinými kulturami a mají svou paralelu v klasické ekonomii? V anarchistických myšlenkách? V tom, co hlásáme? Budu rád když se podělíte v diskusi. Díky.

V souvislosti s koronavirem mnozí začínají řešit cenu lidského života ve smyslu, kolik peněz dává smysl zaplatit za to, aby někdo neumřel; a nejčastější jsou dva názorové proudy:
1/ Nějaký výpočet HDP na hlavu, případně tržní cena vyprodukovaných hodnot člověkem po odečtení nákladů na jeho vzdělání a podobně.
2/ Hodnota lidského života je nevyčíslitelná; a kdo se o něco takového pokouší, je nechutný, nehumánní a zavrženíhodný.
Nesouzním ani s jedním přístupem. První nebere v úvahu nepeněžní užitek; druhý zas realitu (jeho logickým důsledkem by bylo vynaložit všechny existujících zdroje jen k zachraňování životů; nikdo by nesměl věnovat svůj čas ani peníze ničemu jinému). A jaká je tedy má odpověď? Cena každého z nás je různá; a k záchraně každého jedince je dává smysl vynaložit právě tolik prostředků, kolik jsou lidé (včetně něj) ochotni dobrovolně zaplatit, avšak ne víc, než by si on sám přál. Univerzální cena lidského života je asi takový nesmysl jako prohlášení, že všichni lidé jsou stejní.