Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Vysvětlování, jak se volný trh vypořádává s monopoly, jsem věnoval již dost času, textu a slov; i kdyby ale někdo došel k tomu, že před monopoly potřebuje „ochranu“, zajímavá otázka zní, po čem vlastně volá. Po antimonopolním úřadu? Vždyť ten je přece sám monopolem na řešení problémů s monopoly; cítíte ten paradox? Jak má dotyčnému pomoci stát? Stát, jenž si sám uzurpuje monopol na násilí v dané oblasti; tento kozel, který se stal zahradníkem, má chránit zahradu? Jakou vnitřní logiku má ustanovení toho nejbrutálnějšího monopolu, aby nás chránil před domnělými monopoly? Nejspíše vůbec žádnou; stát nás všechny indoktrinuje svou propagandou již od dětských let ve škole, kde nám (bez nějakého zdůvodnění, diskuse, dat či příkladů) bylo řečeno, že monopoly jsou špatné, protože jsou špatné, zatímco stát je správný, protože je správný, a bez státu by tu byly monopoly, což je špatné. Našel za tím někdo hlubší logiku?

Když občas poslouchám slova některých anarchistů, říkám si, co si o stejných slovech asi tak pomyslí průměrný demokrat. A ačkoli třeba souhlasím, přemýšleje nad tím, jak bych na stejná slova reagoval třeba jen pár let nazpátek, se mi motá hlava. Ne že bych nechápal frustraci ze státu. A když se baví anarchista s anarchistou, tak si jistě můžou bez problému „zanadávat“. Míníte-li však měnit názory ostatním, buďte prosím shovívaví. Než něco řeknete debatnímu oponentovi či napíšete na Twitter, zamyslete se, jak byste na podobná slova reagovali dříve. A zda by vás spíše neodradila než pomohla k poznání.

Sweatshop je (hanlivé) označení továren, kde lidé pracují v mizerných podmínkách za nízkou mzdu; bývají v rozvojových zemích, kde chudí lidé nemají lepší možnost obživy. V bohaté části světa (u nás) to některým lidem připadá hrozné (ač i naši předci tak museli pracovat, abychom se dnes měli dobře) a protestují nenakupováním produktů ze sweatshopů; je samozřejmě jejich věc, kde nakupují, jen mám pocit, že jim cosi uniká: Chce-li někdo pomoci chudým, měl by nakupovat zboží od firem, kde mají chudí zaměstnáni lepší podmínky; není-li to možné (respektive není-li touha pomoci až tak silná, aby pomáhající překonal překážky), je nákup zboží ze sweatshopu alespoň něco. Nakoupit u konkurence (třeba lokální) je pro ty chudáky z třetího světa ve výsledku ještě horší; když tedy člověk, jenž skutečně pomáhá, kritizuje ty, kdo nakupují zboží ze sweatshopů, dává to smysl, avšak je absurdní, když kritizuje ten, kdo nedělá ani to.

Supermarkety konkurují malým krámkům, které kvůli tomu někdy krachují; poškozuje to společnost? Toto samo o sobě jednoznačně nikoliv; konkurence je žádoucí. Jiná věc je státní buzerace, jež dopadá na malé podniky hůře než na velké, které ji mohou snáze rozpustit v nákladech (dříve EET, kontrolní hlášení, nejrůznější normy a mraky zbytečné administrativy; povinné zavírání velkých prodejen přes svátky je spíše výjimka poškozující zas ty velké). Tržní síly však způsobují, že zákazníci dostanou to, co si přejí: Supermarket může nabízet mnoho druhů zboží a nižší ceny, malý obchůdek zas osobnější přístup či vysokou kvalitu některých segmentů zboží; nelze objektivně říci, co z toho je lepší, neboť lidské preference jsou čistě subjektivní. Každý tedy nakoupí tam, kde mu to přinese více užitku; některé obchůdky to ustojí, jiné ne, což není špatně, právě naopak – spotřebitel vyjádřil, že více užitku mu přinese něco jiného.

Státní správa notoricky řeší „problémy“ s tím, že někdo vyhraje (typicky stavební) zakázku, protože je nejlevnější, ale pak se napakuje na vícepracích; naprostá klasika jest výhra výběrového řízení s cenou, jež nepokryje ani náklady. A už dlouhá léta (pamatuji si to už když jsem byl malý) se „řeší“, co s tím; nemohu se ubránit otázce: Co tak prodávat ty zakázky jako fixed time – fixed price? Zodpovědnost ponese dodavatel; jasně, úředník se na tom hůře napakuje, zmenší se prostor pro korupci, ale proč ani nikdo jiný po takovém řešení nevolá? O nalezení dodavatele bych se neobával; zejména kdyby se změnily podmínky pro vypisování zakázek tak, aby to nebyla neustálá hra pěti velkých firem. Většina lidí na to odpoví, že by to bylo sice krásné, ale „chybí politická vůle“; a mají pravdu – chybí a chybět vždy bude. Dokud bude zadavatelem stát, žádné (sebelépe míněné) úpravy nejspíše nebudou mít kýžený efekt.

V neděli jsme hráli v naší klubové místnosti šachový zápas a přímo pod oknem bylo zaparkováno auto, kterému neustále houkal alarm. Volal jsem státní policii, aby tedy byla užitečná a nějak situaci vyřešila, třeba vyhledala majitele nebo tak něco. Příslušník u aparátu mi polootráveně sdělil, že teď zrovna jeho mužstvo řeší důležitější věci a že se „zkusí domluvit s měšťáky“. Asi za dvě hodiny jsem volal městkou policii a žádal po nich stejnou věc. Bylo mi řečeno, že už byli zpraveni, byli se na místě podívat (čehož si ovšem nikdo nevšiml), neshledali žádné porušení zákona a zase odjeli. Kontaktovat majitele zkoušeli, avšak tento telefon nezvedal, neboť auto bylo přihlášeno na firmu a ta má v neděli zavřeno. Tímto prosím celá intervence našich strážců zákona skončila, jednatele společnosti se vyhledat nepokusili, o kontaktu ani nemluvě, dostalo se mi pouze ujištění, že věc „je v řešení“. Nevyřešila by to volnotržní policie lépe, kdyby si peníze klientů musela zasloužit, čehož by tímto přístupem dosáhla dost těžko?

Možná to bude někomu znít nabubřele, ale ne vše má na trhu svou cenu. Klasicky nemá smysl Leninovi prodat provaz, na němž vás chce oběsit. Většina lidí ani nepřemýšlí o prodeji částí svého těla. A pak tu jsou ještě triviality: Anarchista nejspíš nepůjde dělat policajta. Antivaxer asi nebude propagovat pro farmaceutické firmy. Cudný člověk pravděpodobně nepůjde pracovat do nevěstince. A je to právě neprodejnost, která trhu dává skutečné meze mnohem silněji než legislativa.

Pomoc lidem v nouzi je samozřejmě důležitá, ale může mít neblahé důsledky na jejich produktivitu. Pobírání dávek může snižovat motivaci k práci – stejně jako dotace pro firmy, které pak mohou plýtvat zdroji. Tento trend se týká samozřejmě pomoci od státu, ale také dobrovolné pomoci, není-li vhodně zacílena. I když má dar čistý altruistický záměr, může mít podobné negativní dopady jako státní podpora.

Drogy a zbraně mají leccos společného; já se však zaměřím na jeden ne tak často zmiňovaný aspekt: K obojímu existuje spousta dobrých statistických dat, která dost jasně ukazují, že současné regulace páchají obrovské škody; i z čistě utilitaristického hlediska by bylo nejlepší drogy i zbraně deregulovat (svobodu a morální aspekt věci teď ponechme stranou). Existence mnoha lidí, kteří ta data prostě ignorují, mě nepřekvapuje; zaráží mě však, kolik z nich je schopno zcela ignorovat k jednomu z těch témat prakticky identické argumenty, jimiž hájí své postoje v tom druhém. Doktrína republikánů (pravicových konzervativců) totiž velí, že drogy jsou špatné a zbraně nikoliv, zatímco doktrína demokratů (levicových liberálů) říká pravý opak; je smutné, pro kolik lidí znamená doktrína více než pravda a data užívají jen jako nástroj k mlácení oponentů po hlavách, ne ke kritickému uvažování.

V minulosti jsme si ve Fóru svobodného přístavu dělali legraci, že člověk teoreticky může být obviněn z výroby a držení dětské pornografie, pokud by jako mladistvý pořídil své nahé fotky. A už je to tady. „Nezletilí si však neuvědomují, že i když mohou žít od patnácti let sexuálním životem, tak do osmnácti let nesmí oni sami, nebo kdokoliv jiný, pořizovat, držet nebo šířit takovýto materiál. I přesto, že ho děti pořizují samy, mohly by být podle zákona pachateli trestného činu. Podílely by se totiž na výrobě, držení a šíření dětské pornografie,“ uvedla preventistka Lenka Petrželková z jihomoravské policie.

Svobodný přístav pořádá již čtvrtou konferenci; tentokrát o drogách a zbraních. Zaregistrovat se můžete ideálně na facebooku, případně na tomto webu, pokud facebook nepoužíváte. Přednášet budou neuvěřitelně zajímaví řečníci – vedoucí informační sekce harm reduction platformy Czeched Substance Martin Duřt, člen představenstva LEX z.s. Jakub Engelmajer, sběratel zbraní a autor knihy Ecce Homo Armatus Ondřej Čada, ekonom, expert na kryptoměny a dark web Dominik Stroukal, doktorka s dlouholetým zájmem o drogovou problematiku Tereza Urzová a za Svobodný přístav samozřejmě Urza. Tak přijďte 18. února do CEVRO Institutu!!

Poválečné zdevastované (a obnovující se) Německo bylo v roce 1949 rozděleno na dva státy: NSR (západní Německo) a NDR (východní Německo); v prvním zmíněném byl implementován jakýsi socialismus (celkem light verze), v druhém pak tuhý socialismus. Tato situace byla sice pro východní Němce neveselá, nicméně z našeho pohledu existuje přeci jen jedno pozitivum: Rozdělení Německa byl takřka laboratorní pokus na téma socialismus; výchozí pozici měly obě země stejnou – majetkové poměry, kultura, historie, mentalita obyvatelstva, to všechno bylo na obou stranách té umělé čáry srovnatelné. Pak následoval sociální experiment trvající čtyři dekády; a výsledek byl naprosto jednoznačný a zdrcující, potvrdil teorie rakouské ekonomické školy do písmene – socialismus prostě nefunguje. Otázka, která člověka zamrazí, však zní: „Kolik takových experimentů ještě bude muset proběhnout, než se socialisté poučí?“

V diskusích s různými zelenými se setkávám s bizarními příklady „selhání trhu“: Dům ze dřeva je dnes dražší než dům z nějaké „složité průmyslové sračky“; pozemek s přírodním bohatstvím „nevyčíslitelné hodnoty“ se vyplatí koupit pro kancelářskou budovu. Takové věci jsou pro ně „selháním trhu“, jež musí řešit stát; to souvisí s nepochopením procesu cenotvorby. Fakt, že se někde něco tržně vyplatí postavit, svědčí o tom, že si to lidé přejí více než tu věc, která se tam postavit nevyplatí; když se vyplácí stavět z nějakého materiálu, zjevně je to efektivnější než stavět z dražšího. Sebestřednost a nepokora brání některým lidem přijmout, že když si ostatní přejí něco jiného, není takové přání „podřadné“ tomu jejich; místo toho volají po prosazení svého přání násilím, což podporují frázemi o „nevyčíslitelné hodnotě“ (to však prokazatelně není pravda ani z jejich pohledu; kdyby pro ně skutečně něco mělo nevyčíslitelnou hodnotu, prodají vše, co mají, aby tomu pomohli).

Beseda s Gabrielou v Ostravě – původně plánovaná na dnešek – byla ze zdravotních důvodů přesunuta na 22. března; pokud jste chtěli přijít, ušetřete cestu dnes a vykonejte ji za měsíc a půl. Děkujeme!

Vsaďte si na prezidenta! První sázka, kterou můžete sami manipulovat ve svůj prospěch – no paráda! Bohužel, jak to asi v životě téhle skupiny lidí bývá, zase to nevyšlo, a oni o své peníze přišli. Hned poté se strhla diskuse o tom, že navádět tyto lidi k sázce bylo nevhodné, až snad nezákonné, a že má Babiš zodpovědnost za jejich finanční újmu, protože tito lidé nedokáží posoudit následky svých finančních rozhodnutí.

A já si říkám: „Aha?! Takže někdo, komu dá stát právo ve volbách rozhodovat o penězích jiných lidí, zároveň potřebuje ochranu od státu proti tomu, aby sám nerozhýřil svoje prostředky. Protože nedokáže zvážit následky svých finančních rozhodnutí? Dává to smysl?“ Na tomhle principu máme založeno množství zákonů o ochraně spotřebitele, přece chudákům neprodáme předražené hrnce, vysavač, investice a jiné. Tihle všichni pak jdou hlasovat, že vaše peníze patří jim, protože svoje rozházeli. Díky.

Na jedné škole jsem měl možnost prezentovat OpenAI chatbot, který velmi obstojně umí generovat seminární práce, úvahy a podobně v podstatě na jakékoliv téma. Děti byly nadšené, někteří učitelé už tak moc ne. Do pár let toto bude na školách velké téma - což považuji za pozitivní, jelikož se minimálně bude muset otevřít diskuze o smyslu zadávání takových prací. Jak se k tomuto podle Vás učitelé a MŠMT postaví?

Lidé často hledají jakousi „vnitřní hodnotu” čehokoliv. Poslední dobou o „vnitřní hodnotě” (či její neexistenci) slýchávám u Bitcoinu. Ale už v 80. letech v pohádce Sůl nad zlato Maruška názorně ukázala panu králi a celému království, že i taková sůl, pokud jí je nedostatek, může mít nakonec vyšší hodnotu než zlato.

Minulou přednášku o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála jsem se věnoval regulatorním principům anarchokapitalismu.
Dnes vystoupí Tereza; bude mluvit o historii psychedelik, což můžete vnímat jako ochutnávku konference.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 1. března; budu v ní mluvit o válečné mentalitě a dělení světa na „my“ versus „oni“.
Těšíme se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.