Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Bitcoin řeší problém — zajištění fixní peněžní zásoby. Díky jeho navržení nemusíme věřit, že má banka peníze všech věřitelů. Řešení problému ale něco stojí; výplatu těžařům. Bitcoin vznikl, jelikož současný systém centrálního bankovnictví je fragilní. Ten, kdo ovládá peníze, má moc. A moc korumpuje. Ani volnotržní banky však nejsou svaté – mnohdy jednaly nečistě. Nicméně zajišťovaly fungování peněz bezpochyby lepším způsobem, než dnešní (monopolní) banky. Proti těm Bitcoin stojí. Zamysleme se, zda by byl toliko populární i ve volnotržním prostředí; možná, že jsou soukromí bankéři schopni uspokojit poptávku po penězích lépe (zahrnujíce náklady i rizika), než Bitcoin. Vznikl by v anarchokapitalismu Bitcoin?

Vzhledem k tomu, k jak zásadním technologickym posunům v moderní době dochází, se lidé už od počátku 20. století bojí příchodu umělých lidí. Odpůrci robotů nebo kyborgů se typicky bojí technologické dystopie nebo toho, že roboti zneužijí nabyté moci, aby se zbavili lidstva nebo si ho podmanili. Každý asi chce v klidu dožít a mít pocit, že se jeho potomci také budou mít dobře. S tím mi ovšem odpor k robotům přijde nekonzistentní: Možným ničitelem pořádků jsou i lidé, a stejně jako hypotetickým robotům jim může kdykoliv přeskočit. Roboti nám zatím neprovedli vůbec nic, a my už máme sklon je preventivně diskriminovat. Proč? Přijde mi, že za tohle může mentalita „my versus oni“: na sobě podobné aplikujeme empatii, zatímco do hypotetických robotů se nevciťujeme, a vidíme je prostě jako zárodek zla. Přitom, pokud předpokládáme vzpouru robotů, pak musíme předpokládat i poměrně komplexní motivační a behaviorální systém těchto bytostí, který by je vedl k tomu, podobné povstání vůbec zorganizovat. Stejně jako nepovažuji všechny lidi za špatné kvůli tomu, že někteří mezi sebou válčí, mi nepřijde správné zatracovat hypotetické roboty, protože existuje šance, že nám někteří z nich udělají něco špatného.

Na závěr se mi nabízí provokativní otázka: V čem je lepší, aby tuto planetu obývali lidé, a ne roboti? I pokud by skutečně došlo ke globálnímu konfliktu, a roboti by vyhráli, robotí civilizace by nejspíše pokračovala dál, a s ní i náš odkaz: prakticky by byli našimi nepokrevními potomky. Téma robotů považuji za docela zajímavou zkoušku toho, jak moc se lidé doopravdy posunuli v morálním myšlení: Chceme jiným bytostem přisoudit právo na základě jejich autonomie, nebo na základě toho, jak moc blízké jsou našemu ideálu? Za mě to je celkem jasné: Zatím neexistující roboti jsou taky lidi! :-)

Čím dál častěji slýchávám, že školy na bázi individuálního přístupu jsou vlastně špatné, protože děti nenaučí, „jak to v životě chodí“, že jejich žáci vycházejí v osmnácti do světa a v první práci, kterou seženou, se psychicky zhroutí, jelikož nejsou zvyklí na stres… Úlohou školy ale přece není, aby člověka „připravovala“ na stres tím, že ho bude stresovat! Mělo by to být místo kam se člověk chodí učit pracovat v kolektivu, přijímat informace a rozvíjet dovednosti. Navíc kdyby svobodnější školy absolvovalo více lidí, objevila by se mnohem větší poptávka po pracech s menší úrovní stresu, změnil by se přístup k zaměstnancům a vznikaly by firmy s novými modely fungování. Když naopak školy naučí žáky se stresovat, lidé se pak logicky ve svých životech stresují.

V poslední době se zejména na Twitteru setkávám s názorem, že dnešní generaci chybí povinná vojenská služba. Kde se v lidech bere ta drzost rozhodovat o tom, co mají jiní lidé dělat? Dělá se mi špatně z představy, že je mi dvacet, pracuji na nějakém projektu, který mě naplňuje a má potenciál mě v budoucnu živit a nějaký politik rozhodne o tom, že je teď pro mě mnohem důležitější se nechat půl roku buzerovat někde daleko od domova. Snad se toho znovu nedočkáme, ale obávám se, že bychom mohli – nikdy nezapomenu na pracovní povinnost studentů během covidu, které velká část společnosti tomu tleskala. Jsem student sociálního oboru a většina mých spolužáků byla proti jejich vůli nucena pracovat v sociálních zařízeních dvanáctihodinové víkendové směny pod výhružkou pokuty 50 tisíc korun. I proto neměli kapacitu se důkladně připravit na zkoušky, kde část z nich selhala. Část těch služeb ani neměla problém s kapacitou, jen využili té možnosti pro ulehčení svého provozu. Indoktrinace, která v rámci našeho vzdělávacího systému probíhá od malička způsobila, že si většina mých spolužáků sice postěžuje, ale nepřesvědčí je to, aby změnili názor na roli státu v jejich životech.

Kdysi dávno povídal socialista konzervativcovi o tom, že by měl mít srdce, zatímco konzervativec mu oponoval, že on nepřemýšlí logicky. Přišel za nimi libertarián a mile se jich zeptal, proč radši nemít oboje. Nakonec se socialista s konzervativcem shodli, že on je jejich největším ideovým nepřítelem, a spokojeně si vládnou dodnes.

Prznění Volnotržní Cenotvorby

Knihy o mladém kouzelníkovi se vryly do myslí takřka všech. Jde o svět, který podněcuje lidskou fantazii. Leckterý čtenář si představoval, jaké by to bylo žít v Bradavicích (což za mě rozhodně špatné vzhledem k toxickému hodnocení a autoritativnímu prostředí, ale na rozdíl od běžné školy by mě tam alespoň naučili kouzla). Řada z nich dodnes pociťuje potřebu původní příběh různými způsoby rozšiřovat.

Díla dle mého názoru slouží jako dobrý příklad demonstrace škodlivosti existence autorských „práv“. Autoři fanfikcí či parodií své adaptace obvykle (pokud nezaplatí hodně peněz) nemohou vydat, což jim snižuje dosah. Svým způsobem tím státy narušují svobodu slova, protože lidem znemožňují skrze některé platformy šířit své umění. Lituji zároveň i knih, které nikdy nevznikly, protože jejich autory právě tato autorská práva demotivovala od psaní. Důležitou funkcí komerce je ostatně jen samotné pokrytí nákladů. Možná by vznikly úplně nové subžánry na základě známého díla, řekněme „potterovky“. Jistě by došlo ke vzniku řady neoriginálních děl, autoři od sebe ovšem běžně opisují i tak, akorát bez postav, čehož je ostatně důkazem současná braková literatura. Originalita dle mého názoru existuje spíše na rovině objevnosti a způsobu napsání díla nežli toho, jak moc vychází z již existujících děl. Vlastně mám pocit, že těmito vcelku arbitrárními omezeními naše kultura musí trpět. Spousta neotřelých uměleckých idejí nejspíše zůstala v zapomnění namísto toho, aby se napojila na něco již úspěšného a získala daleko větší prostor. Je něco, co by podle vás byla dobrá adaptace již známého uměleckého díla?

Nerovnost. Slýcháme o ní stále častěji. V televizi, rádiu, diskusích – nerovnost gayů, pohlaví, států, platů, moci a dalších. Dnes mi připadá fascinující, že o jedné z největších nerovností se vůbec nemluví – i když v důsledku indoktrinace jsem ji dřív sám neviděl. Skvěle ji ilustruje tato otázka, kterou jsem dostal u zkoušky z práva: „Pro právo veřejné a soukromé platí:“ Správné odpovědi pak zní: „Ve veřejném právu je typická nadřazenost orgánů veřejné moci.“ a „Pro právo soukromé je typická rovnost subjektů.“ Kdo je „orgán veřejné moci“? Nakonec vždycky člověk (nebo lidé). A jak se z „člověka“ stane „orgán“? Příchodem do práce. Jenže změnil se tím nějak ten člověk? Ne. Změnil svoje názory, hodnoty, je spravedlivější či víc fér? Těžko. Trochu mi to připomíná příběh z fyziky, kdy se muž sám tahal za vlasy tak dlouho, až se vytáhl z bažiny.

Dluh je příslib vykonání dobrých skutků. Získám statky závazekm odevzdat protihodnotu později. Věřitel nese riziko nesplnění závazku. Sanuje rizika (klient od klienta se lišící) a odloženou spotřebu úrokem. Ne každý podnikatel je ochoten to řešit, což by přineslo ochlazení ekonomiky v porovnávání s dneškem. Elastické peníze problém důvěry převádějí na komerční banky. Garantují vymožení dobrých skutků skrze splátky – dlužník musí něco pro společnost vykonat, aby peníze získal. Aktéři trhu mohou přistupovat ke všem uživatelům peněz stejně. Nesplacení úvěru zdánlivě není jejich problém.

Dluh se stal běžnou praxí. Trh zaplavil příslib dobrých skutků (úvěrové peníze) nerozeznatelných od dobrých skutků vykonaných (peněz reprezentujících hodnotu) – bez vykonání protihodnoty žádaných statků stejným tempem. Přislíbit lze levněji než akumulovat zdroje spořením. Půjčkou čerpám hodnotu a benefity již dnes. Spoření v inflační měně stojí více, než je cena úvěru (úrok aktuálně pod úrovní inflace) + benefity čerpám později. Peníze již nejsou tvrdý důkaz prospěšnosti. Učíme lidi výhodnost zadlužování = slibovat levně skrze úvěr užitečnost. A slibem nezarmoutíš.

Nikdy jsem nebyl fanouškem Hitlera. Přesto jsem nějaký čas pochyboval o holocaustu. Zákon, který nepřipouští diskusi na toto téma, mi totiž byl podezřelý. Jak mám věřit, že tato verse historie je pravdivá, když ji nelze legálně zpochybnit? Naštěstí situace se zákony o popírání holocaustu ale není až taková, jaká by se na první pohled mohla zdát. V ČR je popírání trestné až od roku 2000. V některých státech není popírání trestné dodnes. To dává naději, že zákon je výsledkem pouhé horlivé snahy některých poslanců, nikoliv pokusem přepsat historii.

Když anarchokapitalisté vystupují proti státním regulacím, mnohdy sklouznou k odmítání regulací obecně. Nicméně i ankap může být hodně regulovaným prostředím. „Nech mé tělo,“ „neber mi věci,“ „nelez mi na trávník“ – to všechno jsou regulace. Všichni je chceme, ale aby dávaly smysl, musí vznikat odspoda – tam, kde vznikají problémy, které mají řešit.

Rada Evropy připravila komplexní návrh pro členské státy, jak bojovat proti nenávistným projevům a hate speech. Jak definuje „hate speech“? A jak konkrétně se tento boj promítne do našich životů? A jak (re)definuje pojem násilí? A jak další pojmy? Hate speech se třeba rozumí „…všechny druhy projevů, které šíří, podněcují, propagují nebo ospravedlňují násilí, nenávist, diskriminaci nebo předsudky vůči osobě nebo skupině osob, které jsou založeny na předpokládaných nebo skutečných osobních vlastnostech nebo postavení, včetně rasy, barvy pleti, jazyka, náboženského vyznání, občanství, národního nebo etnického původu, věku, zdravotního postižení, pohlaví, genderu, genderové identity a sexuální orientace“. Úplný obrázek si udělejte sami.

Zamýšleli jste se nad paradoxem nedobrovolné participaci (a placení) v tomto systému? Jste totiž – minimálně někteří – pod hrozbou násilí donuceni platit za něco, co nechcete, za něco, s čím nesouhlasíte (například podpora zabíjení lidí na Ukrajině, zatýkání za nepohodlné názory, vymývání dětí ve škole a podobně) či za něco, co Vás nakonec poškodí. Platíte za policii, která jednou třeba zatkne i Vás a bude na Vás páchat násilí. Je to ta samá služba, která má „pomáhat a chránit“. Platíte za soudnictví, které škodí lidem každý den – a jednoho dne může perzekvovat někoho Vašeho blízkého, či dokonce Vás. Nehledě na to, jak centralizované soudnictví ničí společnost… Platíte si vlastně za násilí a vydírání i vůči sobě. Proč je tohle společností akceptovatelné? Až tak efektivní státní propaganda je!

Po republice začaly před časem jako houby po dešti vykukovat billboardy se sloganem: „Za Babiše bylo líp.“ Spousta občanů je tím pobouřena, irituje je to a nedokáží nevykládat svému okolí (či internetovému obecenstvu), jak je vyvěšování takových výroků podlé a nefér a jak to může ovlivnit špatně informované. Já za billboardy vidím jen skvěle využitou příležitost, která se týmu pana Babiše naskytla. A když opomenu, že míra štěstí je subjektivní, nic neříkající věta: „Za Babiše bylo líp,“ je snad možná i pravdivá. Zamysleme se tedy: Jsme konzistentní ve vztazích k prostředkům samotným, či nám vadí něčí stanovisko, a když někdo jiný těmi samými prostředky hájí naše zájmy, tak nehneme ani brvou?

Volný trh neumí řešit každý problém. Umí ale indikovat, který problém lidem stojí za to řešit a za jakou cenu. Systému centrálního plánování tato schopnost chybí, zato se mu nedá upřít zápal – jde řešit problém naplno, hlava nehlava, bez ohledu na náklady, výsledky či to, zda vůbec existuje nějaká zásadní potřeba ho řešit.

Velkým problémem morálního relativismu je, když jej uchopí autorita, která ho využije k prosazení svého narativu světa. Co bylo včera špatné, není špatné dnes, protože nám to pomůže dosáhnout kýženého stavu společnosti. Je běžným nástrojem i pro pokrytce, kteří si snaží obhájit svoje bezohledné jednání. Na druhou stranu považuji morální relativismus za poměrně užitečný koncept pro pochopení rozdílů mezi jednotlivými lidmi. Každý má trochu jiné morální axiomy a skrze ně klade na určité hodnoty vyšší důraz a na jiné nižší. Někomu empatie dovoluje být na lidi zlý a agresivní, pokud narušují jeho svobodu. Někdo by zase radši sám trpěl, než aby měl pocit, že druhým ublížil. Pro někoho je důležitější láska, pro jiného úspěch. Právě v takových situacích si nejlépe uvědomíme, že odlišnosti vnitřních morálních pravidel lidí vyplývají mimo jiné z odlišností v jejich mozcích. Když řeknu, že objektivní morálka neexistuje, říkám tím, že i dva lidé přemýšlející konzistentně mohou dojít k odlišným závěrům, co morální je a co není – byť se asi právě díky četným podobnostem lidského uvažování shodnou alespoň na některých základech.

Co z toho vyplývá? Morálku je do určité míry dobré relativizovat, aby se lidé navzájem pochopili a aby z morálních pravidel nevzniklo dogma. Zároveň může morálka být objektivní pro jednotlivce, který skrze své vlastní úvahy dojde k morálním pravidlům. Tato morální pravidla pak představují vizi společnosti, která by pro daného jedince nejspíš byla tím nejlepším možným místem pro život – a to opět pochopitelně neznamená, že pro všechny.

Na dnešní levici mi připadá sympatické, že akcentuje téma „consent“ ve smyslu mezilidských vztahů. Tedy rozhodně si nemyslím, že by to mělo vést k tomu, aby lidé před souloží něco podepisovali. Ale zdůrazňování takového toho „ne znamená ne“ se mi líbí. V takovém prostředí vychovávám i své dcery a jako jejich otec naprosto respektuji, když s něčím nesouhlasí. Přijde mi ale zvláštní, že ten „consent“ dnešní levice nedomýšlí dál. Nevidí, že třeba daně jsou jeho opakem, zatímco kritizují kapitalismus, který má nespornou etickou výhodu oproti socialismu – a tou je právě „consent“.

Minulou přednášku o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála jsme se bavili o právech dětí, věkových hranicích, právní způsobilosti či zneužívání.
A protože mě přednášky baví, vystoupím i dnes; pokusím se objasnit příčiny současné inflace, avšak nejen této konkrétní – rád bych mluvil o obecnějších principech.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 2. listopadu; mým hostem na ní bude spoluzakladatelka ČEPSu Eva Césarová, se kterou budeme probírat psychedelika.
Těšíme se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Nejefektivnější systém voleb je volný trh. Každý den se rozhodujeme, jak naložíme se svými vzácnými statky, které jsou reprezentovány penězi (v ideální formě Bitcoinem). Tím, co si koupím, volím, co bude trend a vytvářím incentivy na trhu, aby to produkovalo více lidí. Jedná se o nejefektivnější, spravedlivý, totálně decentralizovaný a nenásilný způsob voleb, který 100% reprezentuje preference každého člověka. Jde o to, co člověk dělá (za co utrácí), nikoliv o to, co říká, že by se mělo dělat. Dnes je moderní zelená energie, ale lidé nejsou ochotni za ni platit její reálnou cenu. Tak se zastropuje cena elektřiny. Lidé nejsou přes přeregulovanost energetického segmentu schopni domyslet všechny proměnné a promítnout si tuto volbu do budoucnosti. Na trhu by ani nemuseli, jelikož by vše odrážela reálná (tržní) cena.

Jestli Vás znervózňuje představa, že žáci ve svobodných školách nejsou nuceni docházet na hodiny a učitelé se musí snažit přednášet látku tak, aby byla skutečně přínosná, nastražte uši. Nejen, že se pedagog na takové škole dostává do prostředí, kde mu potenciálně konkurují jiní učitelé, učitelům ve svobodných školách konkurují, podržte se, i samotní žáci. Když se něco nového naučím, jsem z nabyté znalosti často tak nadšen, že o ní vyprávím, kudy jen chodím. Celé moje okolí po chvíli ví, co jsem se dozvěděl, a pokud má někdo zájem, mohu se přetrhnout, abych mu problém osvětlil, jak nelépe dovedu. Žák na svobodné škole může dát přednost kamarádovu vysvětlení před výkladem vyučujícího.