Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Snad nejúspěšnější strategií v opakované hrané hře Vězňovo dilema je „Tit for Tat“. Tato strategie je velmi jednoduchá: na začátku spolupracovat se všemi agenty a později s nimi spolupracovat nebo je zradit identicky s tím, jak se zachovali v poslední hře, kterou s námi hráli. Takové chování nazývá evoluční biologie reciprocita a u lidí se dá označit za velmi adaptivní. Z toho plyne, že lidé budou mít sklon chtít pomáhat těm, kteří jim pomoc oplácí, ale již méně těm, kteří nikoli. Zde za mě leží racionální podklad pro altruistické jednání: Vyplatí se pomáhat lidem, kteří nám pomáhají nazpět. Zároveň lze nepomocí motivovat ostatní k tomu, aby se začali chovat „nesobečtěji“.

Na státech (a klidně i dalších centralizovaných organizacích, např. sektách) se mi nelíbí, že jsou to instituce, které tento proces narušují tím, že podporují nereciproční ekonomické vztahy. Peníze dostávají i ti, kteří pro vás vykonají zatraceně špatnou práci. Koncepce tržní společnosti je podle mě uspořádání, které reciprocitu nejvíce podporuje: Dostáváme možnost neustále si volit, s kým budeme spolupracovat a s kým ne.

Když se budete ptát lidí, proč socialismus nefunguje, nejčastější odpovědí asi bude absence motivace – když se budu více snažit, budu z toho mít minimální užitek. Není to sice jediný důvod, nicméně je podstatný. Když ale někdo není spokojen s výsledkem demokratického procesu, málokdy slyším podobný argument. Přitom problém tu je stejný – na samotného voliče má jeho volba sama o sobě minimální vliv, proto nemá takovou motivaci se snažit. Zatímco pojem „problém racionální ignorance“ spoustě lidí nic neříká, vysvětlení nedostatkem motivace možná znát budou. A co s tím? Nehlasujme demokraticky o tom, co si může rozhodnout každý sám za sebe.

Stát měl chránit před obřím bezprávím, kterému jedinec nemůže čelit. Páchá nespravedlnosti, které jedinec nemůže působit.

Tak jsem se začetl do „Babišova“ marketingového knižního skvostu. Text lze těžko brát seriózně, ale zaujalo mě, jakým způsobem se Babišův PR tým snaží oslovit voliče. Také mě zaujala typická ilustrace pokrytectví politiků. V knize „Babiš“ nejprve, snad skoro v duchu svobodného vzdělávání, píše, že by si každé dítě „mělo vybrat, co mu nejvíc sedí“ a že by se všechno mělo „odvíjet od zájmů, talentů, schopností, možností a taky přání každého dítěte“, ne od rodičů, učitelů nebo politiků. O zrušení povinné školní docházky, která je tím pravým ztělesněním toho řízení dětí shora, však nepřekvapivě nepadla ani zmínka. Na konci kapitoly navíc ledabyle přináší „nápad“ zavedení povinné výuky angličtiny od první třídy a také pro předškoláky. Vymezuje se vlastně proti dospělým, kteří do vzdělávacího procesu mluví dětem, ale sám se takovým dospělým stává.

Člověka přirozeně provází strach z nepřijetí druhými lidmi. Je tudíž celkem přirozené, že se zajímá o to, aby jej vnímali pozitivně. Zvláště pokud nezakusí bezpodmínečné pozitivní přijetí od svých nejbližších, je si sebou nejist a chce, aby o něm ostatní nešířili negativní či lživé informace. Své jméno si často lidé snaží různým způsobem ochránit – jedním z nich je vymáhání práva na dobré jméno, které vede například ke kriminalizaci pomluv.

Přijde mi, že podobné zákony jsou hlavně výsledek neurotické potřeby uznání a zároveň nerespektujícího přístupu k druhým lidem. Osobně přijímám, že každý mě vnímá z jiné perspektivy a že každý přikládá různým mým vlastnostem jiný důraz. Přijímám, že co se mně na sobě líbí, někomu může přijít jako špatné. Stejně tak přijímám, že někomu jako člověk mohu vadit natolik, že má potřebu o mně šířit nepravdivé (nebo jen částečně pravdivé) informace. Myslím, že je na každém, aby sám zhodnotil, jaký jsem člověk a zda jsou sdělené informace o mně pravdivé, a udělal informované rozhodnutí o tom, zda mě bude, nebo nebude mít rád. Snahu cenzurovat pomluvy vnímám jako nerespekt k jedičnému poznávacímu procesu ostatních lidí. Povoluji si dát lidem prostor udělat si o mně i ten nejhorší možný obrázek. Cítím, že každý by měl mít právo udělat si špatný obrázek o komukoli na základě všech dostupných informací, které si vytřídí podle svojí potřeby. Každý jiný stav vnímám jako snahu systému manipulovat lidmi.

Otázka, proč někoho máme rádi a proč někoho nemáme rádi, je poměrně legitimní psychologickou, možná i filozofickou, otázkou. Setkávám se se situacemi, ve kterých ani rodič, který odmalička trávil extrémně vysoké množství času se svým dítětem, jej nedokáže mít rád jako člověka. Říká: „Mám tě rád jako svoje dítě.“ Co to ale skutečně znamená? Znamená to, že zdrojem jeho emocí je skutečnost, že dotyčný je jeho dítě, ne že dotyčný je tím, kým je. Pak je jeho náklonnost založena především na živočišném pudu nebo sociálních normách. Setkáváme se se vztahy, ve kterých partner se zděšením po letech zjistí, že chodil s úplně jinou osobou, než se kterou si myslel, že chodil. Koho tedy skutečně měl rád? Zdá se, že pouze svoji představu.

Domnívám se proto, že abychom mohli milovat člověka, musíme se o něj zajímat, musíme mu skutečně naslouchat a musíme vytvořit takové prostředí, ve kterém se nebojí projevit i city, které jsou skryté a které nejsou vždy hezké. Láska je z tohoto důvodu vyšší cit plynoucí až z toho, že si dokážeme uvědomit rozdíl mezi sebou a dotyčným, přijmout ho, a dokonce v této odlišnosti spatřovat krásu. Možná proto je těžké milovat lidi, kteří jsou naši nepřátelé – nahlížíme na ně jako na zlo, ne jako na někoho, kdo má složitý vnitřní rámec, podobně jako my. Osobně jsem toho názoru, že pokud bychom všem lidem viděli do hlavy, nejspíše bychom je vesměs milovali. Proto ani nepřátelské diskuze mezi zastánci státu a anarchie např. zde na Stokách nepovažuji za příliš vyspělé.

Oproti dřívějšku již existuje dostatek podpůrných materiálů pro pochopení konceptu vlastnictví, NAPu či rakouské ekonomie. Stále tu však jsou oblasti trpící nedostatkem podpůrných materiálů. Zejména v oblastech jak s ostatními sdílet své nové postoje. Jak etatistovi pomoci objevit jeho vlastní silný osobní důvod přehodnotit status quo. Jak mu pomoci vydat se na cestu za poznáním. Mezi významné průkopníky patří Larken Rose a jeho kurz Candles in the dark. Naučí vás, jak mluvit s etatisty. Praktické ukázka zde a zde (byť pouze z ukázek se to bohužel naučit nedá). Navazuji na jeho znalosti a rozvíjím je dál. Pochopit, jak mluvit s etatisty a zasít při tom semínko svobody, není těžké. Je to jen velice neituitivní. Nezbývá, než vytvořit/vyladit cestu, která člověku umožní se to stravitelnou formou naučit.

Najdeš-li si 3 hodiny týdně a trochu kuráže, jsem ochoten ti pomoci vše potřebné se naučit. Ty to pak naučíš někoho dalšího. Dej vědět na matejzestok@altmails.com

Spousta lidí raději bude věřit bludům, než aby se postavila pravdě čelem. Někdy je snazší věřit, že zde existuje síla, která nám dokáže zajistit bezpečí, prosperitu a spravedlnost, než si přiznat, že svět je dost nehostinný a nepřátelský. Víra nás dokáže přesvědčit, že i navzdory našim zkušenostem s chaosem existuje možnost univerzálního řádu. Zde podle mě přichází náš mozek, poměrně schopný si tvořit různé vyrovnávací mechanismy, například nevyvratitelné smyčky dogmat. Spousta mých odpůrců nejspíše něco podobného bude tvrdit o mně – a já si nikdy nebudu jist, že nemají pravdu, protože mozek je až příliš komplexní a podporující podobné smýšlení.

Proč se alespoň snažit přestat věřit? Myslím si, že nepravda jako taková činí člověka zranitelným vůči deziluzi. Navíc – a to je asi věc mého založení – považuji za mnohem hodnotnější život, ve kterém mám skutečnou šanci určitým způsobem poznat podstatu tohoto světa, v čemž víra může dost uškodit. Co je dále podstatné, víra může hodně ohrožovat naše přežití. Mnoho věřících je schopných pro svou víru činit velké oběti. Věřící ve stát je nejspíše přesvědčen, že odevzdávat mu velkou část svých finančních prostředků zbaví svět jeho problémů, podobně jako je svědek Jehovův přesvědčen, že odevzdat svůj majetek sektě mu zajistí boží přízeň. Největší problém je, když si ani neuvědomujeme, že naše víra je vírou – podívejme se na historické myslitele, kteří byvše skeptičtí stejně nezpochybňovali existenci určitého boha, bravše ho jako samozřejmost. Jako lepší alternativu víry vidím asi všestranný osobní rozvoj, který umožňuje se s chaosem světa vyrovnat budováním vlastního vnitřního řádu.

Pod pojmem „defektní demokracie“ si většina lidí představuje demokracii, kde se demokratickými metodami dostávají k moci síly, které popírají či potírají právní stát nebo jiné instituce považované společností za systémově nezbytné. Jenže reprezentativní demokracie přece znamená vládu lidu skrze zvolené zástupce. Pokud daný zástupce začne dělat, co slíbil, nevidím sebemenší důvod označovat jeho politické jednání za „defektně demokratické“, či dokonce nedemokratické. Demokracie přece není jen to, když většina rozhoduje v rámci určitých mantinelů, které když opustí, jedná se o jakýsi „defekt“. Proč má být vyjádření vůle většiny defektem demokracie, když právě to je přece jejím účelem?

Jako člověk dovedu poměrně dobře predikovat, co mi pomůže a co mi naopak uškodí, protože se znám odmalička. Něco podobného může platit o blízkých přátelích, kteří toho o mně ví hodně. U cizích lidí šance na jeho účinné řízení rapidně klesá. Těmi, kdo toho také mohou vědět hodně, jsou vědci, kteří se zabývají lidskou podstatou. Mězi ně patří biologové, psychologové, antropologové nebo ekonomové. Přečíst si práci různých odborníků často znamená dozvědět se něco nového nejen o sobě, ale i o druhých. To však neznamená, že by byli kompetentní k rozhodování o našem životě – často se orientují jenom v jednom oboru a nerozumí jiným. Jejich poznání je navíc zobecněné: kdybychom na řízení společnosti aplikovali existující teorie potřeb, stále bychom nevěděli, co kdo potřebuje přednostně, protože každý člověk má naprosto unikátní dynamický žebříček hodnot. Mnozí navíc mají i hodně vyvinutou potřebu autonomie, která je s plánováním druhých v rozporu. U vědeckého poznání je problémemem to, že kvůli abstrakci musí spoustu informací zredukovat do větších a srozumitelnějších celků. Tato komprese dat nám však bere unikátní charakteristiky, popisující osobní založení druhých.

Věřím, že pro kvalitní způsob bytí je důležité zkombinovat vědecké poznání člověka a sebepoznání. Odborníci mohou být cennými opěrnými body a pomoci nám udělat si v našich myšlenkách pořádek, ale nikdy by neměli nahradit odbornost nás a našich blízkých v rozhodování. Myslím, že i vládci ví, co zhruba lidé potřebují, ale ví to velmi povrchně a neúplně. Ač mezi nimi jsou skutečně výjimečné osobnosti, o mně nebo vás mohou mít jen několik základních statistických údajů a obecné vědecké poznatky – to je v komparaci s tím, kolik toho o sobě víte Vy, zatraceně málo. Jako cestu k lepší společnosti vidím nechat rozhodování na jednotlivcích a šířit vzdělání, které sebeuvědomění může rozšiřovat a učinit rozhodování kvalifikovanějším.

V květnu jsme vyhlásili soutěž o NOHATE tenisky; jak dopadla? Kdo vyhrál? Jak už jsem psal: Růžička, Jitka „Nyklojc“ (xD) a Anička Honzíková za dlouhodobou pomoc Svobodnému přístavu. To ale není zdaleka vše; další tenisky vyhráli tito autoři Stok: golem za text Evoluce a trh; Mr MR za satirického Bernského státnického psa; peh01 za úvahu o limitech demokracie; Tom Iss za maximální sturčnost v textu Víra ve stát (tak krátkých a trefných textů bych uvítal více) a bonbon za polemiku o názvu ankapu. Vítězům gratulujeme! Závěrem upozorňuji, že se nejedná o nejlepší texty z celé soutěže; jak bylo řečeno na začátku, máme boty v předem daných velikostech, soutěžilo se tedy v kategoiích (a podle těch jsou také vítězové seřazeni v tomto textu; od nejmenší boty po největší).

Všechny zmíněné autory jsem kontaktoval; pokud někomu z Vás nepřišel mail, ozvěte se, prosím!