Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Pojďme se kriticky podívat na stát v době od Sametové revoluce do současnosti jako na dobu, po kterou probíhala jakási amatérská implementace svobody. Protože nebylo moc času k vypracování kvalitnějšího návrhu, náš systém není ideální. Co byste na návrhu zdokonalili, s čím byste vy na místě Havla odešli z jednání o předání země, kdybyste měli k dispozici data nasbíraná za více než třicet let?

Naše situace se vyznačovala tím, že tu byla absence síly agresora, kterého se nechystal bezprostředně vystřídat jiný jako například po Druhé světové válce. Šikanované obyvatelstvo na konci dvacátého století mělo šanci se osvobodit, takže existovala možnost vybudovat svobodnou společnost na zelené louce se zdroji, které jsme měli, a s aliancemi s okolními zeměni, které jsme mohli uzavřít.

Možným řešením by mohl být postupně se zmenšující stát – řekněme projekt na 30 let. Jaké by byly parametry takového projektu?

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 17 hodin vystoupíme v Pavlově.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 17 hodin vystoupíme v Ústí nad Labem.

Když v první školní den dítě poprvé usedne do lavice, chce se po něm, aby bylo poslušné. Nezáleží na tom, co skutečně chce, máme povinnou školní docházku, která znemožňuje dětem a jejich rodičům, aby se samy rozhodli, jestli do školy budou chodit či nikoli. Poslušnost je dalším „hříchem“, kterého se naše školství na dětech dopouští. Školní třída a celý koncept vzdělávání je totiž vymyšlen takovým způsobem, aby vedl děti k poslušnosti. Třídy orientované tak, aby všichni viděli na jednoho člověka vepředu – učitele. Krátké bloky vyučovacích hodin, neustálé střídání témat, téměř žádná moc nad tím, co se dítě bude učit, kdy se to bude učit a jak se to bude učit. Vynucování kázně, nevyžádané hodnocení, srovnávání, tlak na konformitu. Představa poslušnosti již nemůže být lépe hmatatelná než popisem školní třídy a výuky v ní.

To, co školu dělá školou, troufám si tvrdit, je vyžadování podřízení se – bez vzdoru a bez přemýšlení. Odevzdání zodpovědnosti druhým, přijmutí neznámého člověka jako svou autoritu. Jaké dopady to má na naši společnost, je zjevné. Poslušní občané bez názoru, lehce zmanipulovatelní, bez osobní zodpovědnosti. Sen každého diktátora. Škola nás naučila být poslušnými.

Dnes v 18 hodin máme na programu společné vystoupení Zrzky a Matfyzáka se Svobodným přístavem – tématem budou totiž školy – v čajovně Cherubín kousek od Prahy. Do čajovny se rád vracím pro její nezvykle příjemnou atmosféru; přijďte ji také vyzkoušet!

Měli bychom rozlišovat mezi svobodou a možnostmi? Můj názor je, že ač se tyto dva koncepty částečně překrývají, lze v nich najít principiální rozdíl, který považuji za důležitý pro pochopení vztahů ve společnosti. Zatímco možnosti člověku udávají, co vše může v různých situacích dělat, svoboda popisuje, kolik z těchto možností mu zatím nebylo odepřeno jinými lidmi. Klíčová role tohoto rozlišení dle mého názoru leží v tom, že zatímco možnosti jsou proměnlivé a rapidně rostou s technologií a vědomostmi, svobodu lze indexovat objektivním výčtem zákazů a oblastí života, do nichž zasahují. Pokud by někdo chtěl bojovat proti nesvobodě a svobodu definoval pocitově, například jako možnosti, které určitý člověk nemá, ale mohl by mít (obávám se, že podobně činili komunisté), nejspíš by v cestě za vysněnou společností ubral i spoustu důležitých možností, čímž by způsobil i mnoho škody a zmatku.

V souvislosti s tím mi také přijde, že člověk v těžké životní situaci není nesvobodný (jak se někteří socialisté domnívají), nýbrž spíše bezmocný. Bezmoc vnímám jako právě ten pojem a pocit, který dobře vystihuje to, čím procházejí „nesvobodní“ lidé ve svobodných systémech. Bezmocným lidem je třeba vrátit moc skrze různé formy sociální práce, toho však trvale nelze docílit ubíráním svobod jiným lidem. Anarchokapitalistická definice svobody se v tomto ohledu jeví jako skromnější a místy necitlivější, avšak zároveň poskytuje poměrně jasný návod na to, jak lidem bez rozdílu na podmínkách trvale navyšovat míru svobody.

Stát je jedna obří tragédie obecní pastviny. Proč stále existují lidé, kteří se to pokouší opravit, ačkoli už dávno bylo popsáno, že to nefunguje a všichni potom trpí?

Systém vzdělávání v České republice je již z dob Marie Terezie postavený na modelu pruské kadetky. Tento přístup ve školství produkuje téměř nevyhnutelně určité typy chování, myšlení a postojů, které můžeme vidět všude kolem nás. V tomto cyklu článků postupně uvedu 7 z těchto principů, které ovlivňují téměř každého z nás, ačkoliv už máme povinnou školní docházku dávno za sebou.

Dnešním tématem je hodnocení. Začíná to mnohdy už ve školce, možná i dřív, v rodině. „Už chodí na nočník? To je ale šikovný chlapeček.“ Ve škole potom známky a tlak na výkon, neustálé porovnávání a hodnocení. Výsledkem je zvnitřnění (interiorizace) hodnotícího postoje. Čelit v dětství tak promyšlené manipulaci je téměř nemožné. Výsledkem je všudypřítomné nutkání všechno a všechny hodnotit, porovnávat. Člověk se stane sám sobě drábem a hodnotí a kritizuje všechno. Tento hodnotící postoj je toxický, jeho používání a neschopnost komunikovat jinak přináší mnoho problémů. Je těžké naučit se nehodnotit, být k sobě laskavý, neporovnávat se, být vyrovnaný, nelpět na výsledku… Je těžké začít přemýšlet jinak, když už od útlého dětství je nám tento způsob myšlení předkládán. Hodnotící postoj je něco, co je v našem životě zbytné a co většině z nás do života „naprogramovala“ škola. Že to jde i jinak, nás učí svobodné školy a svobodné vzdělávání.

Lidé s vyšším poměrem testosteronu v krvi mají obecně větší ochotu riskovat, a tudíž se spíše rozhodnou zkusit drogy, ač jsou zakázané. Tito lidé se ale také spíše rozhodnou riskovat i v dalších s drogami nesouvisejících situacích. Z toho plyne, že mezi lidmi, kteří se ocitli „na dně“ v důsledku riskantního chování, je pravděpodobně v poměru ku zbytku společnosti relativně více lidí se zkušenostmi s drogami, což však neznamená, že drogy jsou nutně příčinou jejich „pádu“.

Jedním z častých argumentů zastánců povinné školní docházky, které slýchám, je: „Když zrušíme povinnou školní docházku, určitá skupina dětí nedostane vzdělání – protože jejich rodičům to bude jedno. Nebudou je vzdělávat a skončí na sociálních dávkách…“ Na to se vždy musím ptát, jak velká bude přibližně tato skupina dětí a rodičů, kterým nezáleží na vzdělání jejich dětí. Brzy se dostaneme k tomu, že tím častokrát míní nepřizpůsobivé občany a odhadují to někde mezi 5 až 10 %.

Dovolím si, prozatím, dvě odpovědi: (1) Podle několika statistik (National Center for Education Statistics, PISA…) každé páté dítě zažilo ve škole šikanu (a to jsou navíc jen ty děti, které to v dotaznících přiznaly) – ponechme stranou všechny další negativní vlivy povinné školní docházky, o kterých jsem již několikrát psal. I tak mi totiž nedává smysl, aby se kvůli 5 až 10 % museli zbylé děti nutit chodit povinně do škol, aby tam pak 20 % z nich zažilo šikanu. (2) Když se podíváme do reálného života, tak pozorujeme, že těchto 5 až 10 % dětí z nepřizpůsobivých rodin po ukončení školní docházky stejně většinově nejde do práce a skončí na sociálních dávkách. Myslím, že bychom si už mohli přiznat, že nucení dětí docházet do školy daný problém vůbec neřeší.

Lze se „provolit“ k lepšímu stavu? Musíme se nejprve ptát: „Co je lepší stav?“ Nejlepší stav je pro každého jinný. Ten chce to, ten zas ono. Transformace společnosti skrze volby – jakkákoliv (pro mně ku svobodě) – nemůže přijít najednou a pro všechny. Každý chce jiné věci a preference se mění v čase, a to jinou rychlostí, než dochází ke změnám (možnosti změnit) vlády (volbami). Chce-li člověk něco změnit, je třeba transformovat svůj vlastní život a svoje vlastní prostředí. To skrze volby nelze. Moc lidí, moc potřeb, moc ideí.

Mám ve svém okolí lidi, kteří mi přeposílají „řetězové maily“ (nebudu z úcty jmenovat, o koho jde, vždyť mi dali život). Naprostou většinu z nich tvoří citace vytržené z kontextu, manipulativně sestříhaná videa a fotomontáže, někdy vyslovené lži, jindy „jen“ neověřitelná (o to však ostřejší) tvrzení. Vždy s cílem očernit a diskreditovat vládu, Fialu, Ukrajince nebo kohokoli, koho zrovna dotyčný nemá rád.

Lámu si hlavu, proč se někdo uchyluje ke lžím. Možná se stydíme někoho jen tak „bezdůvodně“ nenávidět? Možná máme dojem, že naše negativní pocity vůči někomu potřebujeme obhajovat hmatatelným „důkazem“? A když se nezajímáme o politiku (jenže ona o nás ano) natolik, abychom dokázali nějaký reálný důvod zformulovat (a že existuje spousta kvalitních důvodů), tak si prostě nějaký zkonstruujeme. Nestyďme se za své pocity, dokonce ani za nenávist. Osobně je mi milejší „prostě nenávidím Fialu“ než fotomontáž „Fiala hajloval u pomníku esesáků“.

Dnes je tomu na den přesně osm let od otevření Stok. Denně si nás rozkliknou lidé z přibližně dvou tisíc unikátních IP adres. Přibyli i noví autoři (už jich máme skoro 180 – a všem patří mé díky), což ze Stok dělá širší platformu, než jsem kdy doufal; v duchu naší nově vznikající tradice (odkazující se na DJTL) bych možná řekl, že Stoky jsou taky lidi!
Krom Stok máme samozřejmě celý Svobodný přístav, jeho Kanál, Dům, Fórum a vlajkovou lodí se v průběhu času stalo Studio Svobodného přístavu, kam zveme zajímavé hosty, pořádáme pravidelné livestreamy a sleduje nás přes patnáct tisíc lidí!

Takových úspěchů bychom nikdy nedosáhli bez Vaší popory, které si nesmírně vážíme (doopravdy, to nejsou prázdná slova) a z celého srdce za ni děkujeme. Dáváte nám svůj čas, sílu, peníze, motivujete nás; máme tu nejlepší libertariánskou komunitu, kterou si jen člověk může přát.
Zároveň prosíme o další podporu v těžké finanční situaci způsobené inflací i válkou na Ukrajině; dáváme našim ideím tolik, že více už reálně nemůžeme. A má to výsledky; počet libertaránů v ČR i povědomí o anarchokapitalismu neustále roste, oproti minulým rokům je nás stále víc, leč v celé populaci je naše zastoupení stále mizivé. Pojďme to společně změnit!

Minulou přednášku o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála jsem věnoval vnitřní a vnější svobodě; byla pro mě velice zásadní, tak prosím o zhlédnutí záznamu a případné komentáře.
Dnes vystoupí Markéta Čermáková; tématem bude – jako každé září – školství.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 4. října; rád bych na ní mluvil o decentralizaci (a její souvislosti se svobodou).
Těšíme se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Občan je svobodný jen tak, jak jeho pán povolí. Musí se mu podvolit a skákat, jak zapíská. Aby neremcal, umožňuje mu pán jednou za čtyři roky zvolit pána jiného. Občan i tak musí dál skákat také podle toho, jak rozhodli pánové předchozí. Není svobodný. Žije v iluzi, že volba pána znamená svobodu.

Dnešním dnem začíná školní rok; a s ním bohužel i další pravidelná vlna donucování eufemisticky nazývaná povinná školní docházka. Kdyby si jakýkoliv jiný subjekt než stát dovolil vyhrožovat násilným odebíráním dětí rodičům, kteří se je rozhodnou vzdělávat jinak, než tento subjekt nařizuje, považovali bychom to za zcela nepřípustné. Proč tedy drtivé většině lidí přijde správné či přijatelné, aby OSPOD odebíral děti rodičům jen proto, že je vzdělávají v rozporu s představami MŠMT, a to i v případech, kdy nedochází k žádnému týrání či zanedbávání? A jaké edukační modely mimo rámec naší legislativy vůbec existují? Jsou funkční? Kdo o tom má vůbec rozhodovat? Z jakého titulu si stát uzurpuje monopol ve školství? A neplynou náhodou z jeho monopolního postavení všechny dobře známé nevýhody a problémy, které způsobuje každý monopolista?

Protože tomu nechci jen přihlížet, začal jsem působit v Ježku bez klece – dle mého názoru nejsvobodnější škole v ČR. Vzdělávání je jako každé září věnována i přednáška ve středu v 19 hodin v (de)Centrále; a hned další den – ve čtvrtek – na livestreamu Studia Svobodného přístavu vystoupí má kamarádka Sára Kvasničková, se kterou budeme mluvit o (nejen) státním školství.

Prázdniny jsou u konce, Stoky tedy obnovují svůj standardní provoz; a se Stokami i celý Svobodný přístav.
Navzdory mému působení v Ježku nadále pokračují všechny naše projekty (a stále vymýšlíme další aktivity); a právě v Ježku získávám další cenné náhledy na svobodu, o které jsem se s Vámi už postupně začal dělit – v čemž hodlám pokračovat i v začínající sezóně Přístavu.
S ohledem na inflaci a válku na Ukrajině nám někteří velcí přispěvatelé snížili příspěvky, což spolu s některými nenadálými výdaji trochu komplikuje naši finanční situaci; nekrachujeme, ale nacházíte-li se v pozici, kdy byste mohli a chtěli pomoci kompenzovat propad v našich příjmech, budeme rádi, když tak učiníte zde: opristavu.urza.cz.
Též mnohokrát děkuji všem libertariánům, kteří přes prázdniny do Stok dodávali své texty; prosím, pokračujte v tom i nadále.