Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Jednou z největších evolučních výhod člověka je schopnost dorozumívat se na komplexní úrovni. Je to díky poměru velikosti mozku a těla, který máme ze zvířecí říše zdaleka nejlepší. Tento rozdíl činí hlavně mozková kůra v předním mozku, která je centrem myšlení, řeči a paměti. Schopnost používat samotný jazyk je esenciální hned na dvou rovinách - můžeme skrze něj přemýšlet a formulovat i složité ideje, což znamená, že od jeho znalosti se odvíjí i to, v jak širokém rámci budeme přemýšlet nad světem. Porozumět díky němu můžeme i jedincům s naprosto odlišným smýšlením. Jazyk nám umožňuje kooperovat a upozornit okolí i na složitá abstraktní nebezpečí.

Jakmile Vám někdo začne říkat, že rozebírat věci je jen neproduktivní plkání, mějte se na pozoru - chce po Vás, abyste omezili používání jednoho z vašich největších darů. Nejspíše nechce, abyste příliš přemýšleli nad světem okolo a možná i zpochybňovali určitou ideologii. Mějte se na pozoru i před těmi, kteří tvrdí, že existuje skupina lidí, s níž nemá cenu komunikovat a od níž byste se měli izolovat - přesně díky podobným existují násilné konflikty plné neporozumění. Ti, kdož se nás v užívání našich jazykových schopností snaží různým způsobem omezovat, se podílejí na rozvíjení naší bezmocnosti, zranitelnosti a závislosti na vnější pomoci. I zakrnělost jazykových kompetencí vede k zhoršené schopnosti plánovat, řešit komplexní úkoly a říct si druhým o pomoc, když ji potřebujeme. Věřím, že tento náš dar je velmi přínosné neustále rozvíjet, ať už psaním, četbou, diskuzí, přemýšlením či konverzací, neb právě jazyk a jeho aplikace jsou jednou z nejúčinnějších prevencí rozličných problémů.

Lidé a firmy z bohatších zemí často kupují od lidí v těch chudších částech světa práci či nerostné suroviny; občas pak slýcháme, že ty chudé země „vykořisťujeme“. Něco takového může platit za předpokladu, že bychom jejich obyvatele k něčemu násilím nutili (případně kdyby je násilím nutil stát či nějaká jiná zločinecká organizace); nedochází-li však k agresi ve smyslu násilného donucení, troufám si tvrdit, že – bez ohledu na zoufalé podmínky těch chudých – k jejich vykořisťování nedochází. Jak to? Obchod s námi totiž zlepšuje jejich situaci oproti stavu, kdy bychom s nimi neobchodovali (a pro nás platí totéž, o tom žádná); vzdává-li se někdo v důsledku své chudoby třeba nerostného bohatství, aby nezemřel žízní či hladem, je na tom sice špatně, ale rozhodně lépe, než by na tom byl, kdyby podobnou nabídku nedostal (kdyby tomu tak nebylo, prostě ji odmítne a setrvá tak v tom stavu, v jakém byl předtím).

Občas se pouštím do principiální obecné kritiky demokracie (žádného jejího specifického typu, ale demokracie obecně); teď bych se však rád zaměřil specificky na demokracii zastupitelskou. Kdo se v takovém systému stane zastupitelem? Jaké jsou ty nejlepší predispozice pro získávání hlasů voličů? No přece být sympatický, oblíbený, známý, umět lidi pobavit… a další podobná pozitiva. A co potřebuje „dobrý vůdce“? Nejspíše moudrost, rozhodnost, morálku, nadhled… „kupodivu“ úplně jiné vlastnosti. Aby to tedy fungovalo alespoň tak, jak by teoreticky dle zastánců zastupitelské demokracie mělo (jiná věc je, že principiálně nemůže z daleko závažnějších důvodů), musí dojít k té náhodě, že miláček davů bude zároveň schopným vůdcem (nechme teď stranou, že schopného vůdce lidé následují dobrovolně); jak se může na něco takového kdokoliv chtít spoléhat?

Všichni řešíme, jak nás koronavirus omezuje. Ale podívejme se na to z jiné perspektivy. Plno dětí, které musí chodit do školy a nelíbí se jim tam, berou omezení jako osvobození od nesmyslných pravidel a frustrovaných učitelů. Zejména žáci na střední často vnímají omezení výuky jako vysvobození od každodenních problémů ve škole. Nikdo vás nenutí 7-8 hodin denně dělat něco, co nechcete. Teď to trvá třeba jen 4-6 hodin. Nejste nuceni k tolika věcem a můžete si při hodinách dělat, co chcete. Můžete se věnovat samostudiu témat, která vás doopravdy zajímají. Můžete si rozvrhnout čas, nikdo vám nic centrálně neplánuje a nenutí. Tyto výhody se možná bohužel promítnou do psychiky dětí i negativně, protože až se vrátí do školy, znovu nastane striktní režim a svoboda se začne ztrácet, může je to psychicky ničit. Když přičichnete ke svobodě, nechcete se jí jen tak vzdát.

Filozof Platón byl kritikem demokracie, její nedostatky ukazoval na metafoře k lodi. Pokud bychom chtěli rozhodnout o tom, kdo bude řídit loď, bude logičtější do jejího čela dát vyškoleného kormidelníka než někoho, o kom většina zrovna rozhodne, že ji má řídit. Toto připodobnění považuji za důležitý kulturní základ kritického uvažování o demokracii – byť s ním nakonec nesouhlasím.

Pokud se totiž podíváme na Platónovu metaforu, vidíme jasnou roli, kterou kormidelník zastává – ovládá loď směřující do cíle. Pokud se však podíváme na stát, jak ho známe, zjistíme, že podstata toho, co vykonává, je nesmírně komplikovaná, a mnohdy i ambivalentní – prosperitu se snaží zajistit tím, že jí určitou část pohlcuje na nepotřebných službách. Neexistuje nadčlověk ani skupina lidí, kteří by byli schopni všechna odvětví, která řídí stát, řídit optimálně pro lid a z jednoho mocenského centra – stejně tak není nikdo, kdo by ubráním celkového bohatství byl schopen ho zázračně navýšit. Hledat kormidelníka státu je podle mě podobně absurdní jako hledat toho nejlepšího možného řidiče do auta, kterému chybí kola – lepší je to auto vůbec nepoužívat. Domnívám se, že důvodem, proč je demokracie většinou lepší než Platónem propagovaná vláda filozofů, není z důvodu lepších vládců, nýbrž z důvodu, že tito vládci jsou ve své nesmyslné vládě regulováni různorodými požadavky většinové společnosti, takže je jejich moc působení alespoň omezená.

Novodobí liberálové (a nemyslím klasické liberály, nýbrž ty „levičáky“ ve smyslu amerických demokratů) rádi označují za parazity ty, kdo pracují na černo, případně fungují v nějakém hrubém rozporu se zákoníkem práce; konzervativci (klasičtí „pravičáci“ ve smyslu amerických republikánů) zase typicky označují za parazity ty, kdo pobírají sociální dávky, dotace a tak podobně. Já myslím, že se obě tyto skupiny mýlí. „Levičáci“ více, neboť ten, kdo pracuje na černo, rozhodně na nikom neparazituje, pouze se nenechá státem oloupit; „pravičáci“ se sice mýlí o něco méně, nicméně ten, kdo bere dávky či dotace, jen sebere to, co mu někdo (stát) nabídne. Skutečným parazitem je entita, jež nás o ty prostředky pod hrozbou násilím připravuje – tedy stát. Vyvolávání nenávisti vůči těm či oněm jsou jen krycí manévry politiků a vytváření klamných cílů; tím, kdo krade, není aktér v šedé ekonomice ani „socka“ – je to stát.

„Žijeme v šílené době, kdy některé věci, jež umíme vyrobit lokálně, raději dovážíme z druhého konce světa,“ varují někteří. Je to skutečně špatně? Odpověď není tak jednoduchá na dnešním deformovaném (regulovaném, dotovaném a daněném) trhu, kde se to může různit; na volném trhu je však jednoznačná odpověď: „Ne, není to špatně!“ Důvod pro dovoz zboží, jež můžeme vyrobit lokálně, spočívá typicky v tom, že je to (i s tím dovozem) levnější. Ne, není to selhání trhu; naopak jde o tržní nalezení nejlepší cesty, která v daném případě spočívá právě v tom dovozu. Zdrojů spotřebovaných výrobou jinde a dovozem si lidé zjevně cení méně než zdrojů spotřebovaných výrobou na daném místě (kdyby tomu tak nebylo, muselo by být levnější vyrobit to lokálně); k tomu může docházet třeba v důsledku toho, že svého času (a práce) si lidé v různých místech cení různě, případně k výrobě některých statků jsou někde lepší podmínky.

Když se řekne „anarchie“, většina lidí si představí apokalypsu, konflikty, chaos a válčení; jak moc jsou tyto představy vzdáleny realitě? V historických anarchiích se rozhodně neválčilo více než na územích, která si uzurpovaly státy; mnozí namítnou, že tohle mnoho neznamená, neboť dnes může být situace jiná než dříve. Budiž, může to tak být; přesto se ale domnívám, že společnost bez státu bude mírumilovnější. Proč? Protože války jsou drahé; a když válčí státy, neplatí to ti, kdo o válkách rozhodují, financují to z cizích peněz, zatímco chce-li válčit soukromník, platí to ze svého. Netvrdím, že v anarchii nebudou nikdy žádné konflikty, určitě budou, neboť někdy se to vyplatí i tak (ať už ekonomicky nebo z nenávisti); jsem však přesvědčen, že jich bude jednak méně, ale především se výrazně zmenší jejich rozsah, neboť společnost bude decentralizovaná, což dělá třeba ze světové války dost nepravděpodobný scénář.

Tak jsem si procházel staré sešity ze školy, když vtom jsem narazil na docela hezký příklad státní propagandy u malých dětí. Jedná se o sešit občanské výchovy z páté třídy ZŠ. Snad se Vám, milí čtenáři Stok, bude líbit. Zde je co nejpřesnější podoba poznámky: Lidé si vytvořili stát proto, aby zajistil to, co je potřebné pro všechny. Stát lidi chrání a pomáhá jim. Proto stát potřebuje mít moc. Stát je společenstvím lidí, kteří žijí trvale na určitém území a mají své zákony. Náš stát se stará o Čechy, Moravu a Slezsko a jejich obyvatele, nazývá se Česká republika.

Etatisté často zastávají názor, že volný trh by sloužil jen bohatým, protože pro poskytování služeb chudým není motivace, neboť mohou zaplatit méně; tak to sice může na první a velmi povrchní pohled vypadat, nicméně zamysleme se nad tím hlouběji. Předpokládejme, že to tvrzení skutečně platí; žijeme ve společnosti, kde se všechny firmy předhánějí v tom, kdo nabídne lepší a luxusnější služby bohatým, zatímco pro chudé nedělá nikdo nic. Jak v takové společnosti nejlépe vyděláte? No pochopitelně ne tím, že se budete cpát mezi drsnou konkurenci na trhu s přepychem, nýbrž tak, že začnete poskytovat statky (pochopitelně ne tak luxusní) chudým; místo toho, abyste na jednom zákazníkovi vydělali milion, raději vyděláte na stovce z nich po deseti tisících. Ostatně kdyby vážně platila výše zmíněná teze, automobilky by vyráběly jen ty nejdražší vozy, nikdo by nestavěl levné byty, pouze vily a tak dále…

Vztah je určitá forma směny, která vzniká mezi dvěma subjekty. Jakmile mi někdo říká, že jeho vztah je komplikovaný, cítím, že něco je špatně. Komplikovanost značí ambivalenci - na jednu stranu mu vztah dává jisté emocionální uspokojení, na druhou stranu je zde faktor nejistoty. Osoba v takovém vztahu se často bojí komunikovat své potřeby anebo neví, co od svého protějšku má čekat. To v nezdravé míře škodí psychice. Z toho vyplývá, že je poměrně ideální, když každý vztah má konkrétní funkci a podobu. Přátelský znamená emoční oporu, pracovní kupříkladu kooperaci. Mnoho vztahů je k instituci - pokud mám vztah s obchodem, obchod mi poskytuje zboží a já jemu finanční ohodnocení. Takové vztahy jsou přínosné, protože víme, co od nich čekáme, jak trvalé jsou, co zhruba je očekáváno od nás i za jakých podmínek je můžeme ukončit. Jakmile na nás někdo třeba jen vyvíjí nátlak, abychom vztah neopouštěli, cítíme, že je něco v nepořádku, neboť dotyčný nerespektuje, že nám vztah nadále nevyhovuje.

Není jasné, co přesně my chceme od státu a co stát chce od nás. Každý člověk má na stát tak unikátní požadavky, že je velmi těžké určit, které budou naplněny a které smeteny ze stolu. Je nepředvídatelný a neproniknutelný. Nevíme, co udělá za rok, a ovlivníme to jen málo. A co je nejdůležitější, vztah s ním nelze ukončit, do našeho života bude zasahovat přes naše přání. Přestože je vztah se státem do takové míry komplikovaný, spousta lidí se na něj fixuje a očekává, že napraví jejich životy. Já je lituji, protože mi přijde, že akorát vytvářejí příležitost pro další zklamání. Myslím, že řešením je podobné vztahy zatratit a navázat ty jednoznačné a oboustranně prospěšné.

Jak by nyní vypadala naše společnost, kdyby od devadesátých let neustále nevzrůstala ochrana státu před podvody všeho druhu? Má představa je taková, že by lidé přirozeně více přemýšleli o dohodách a smlouvách, které uzavírají. Přemýšleli by o skutečných motivacích druhé strany. Postupně by si navykli na mechanismy, jak se co nejvíce vyvarovat případnému podvodu. Neříkám, že by se nepodvádělo vůbec, jen by jednotlivci měli v rukou mnohem více zodpovědnosti. Stát nás totiž dnes ubezpečuje, že legislativně předchází těmto situacím, případně si bere na starost jejich řešení. Když pominu, jak předražené a neefektivní tyto „snahy“ jsou, napadají mě minimálně dva jejich další negativní dopady na společnost.

Jednak jsou některé z podvodů, se kterými se dnes lidé potýkají, v důsledku nutného obcházení zákonů sofistikovanější, a tudíž hůře rozpoznatelné. A druhý – pro mě zásadnější – důvod je ten, že spoléháme na funkční roli státu. Spoléháme, že nás stát chrání, a to z nás chtě nechtě snímá značnou část zodpovědnosti. Ba co víc, často ani nepřemýšlíme o mnohých rizicích, které svět přináší. Proč bychom to dělali, když nám od malička stát říká, že je to jeho starost. V konečném důsledku stát vyhrává na všech frontách. Lidé mu nadšeně předávají své zdroje a zároveň mnohem méně přemýšlejí.

V rozhovorech se skalními antikapitalisty jsem často zaskočen tím, jak mylné mají tito lidé představy o tom, co si vlastně já – jako anarchokapitalista – myslím; podstrkují mi nejrůznější myšlenky, se kterými vůbec nesouhlasím; například ze mě dělají obhájce současného bankovního systému, velkých korporací a podobně. Takové věci jsou ale nakonec pochopitelné, protože nikdo nemůže správně pochopit vše; absurdní situace však nastane v momentě, kdy vysvětlím, proč si to či ono nemyslím a nechci, na což diskusní oponent nezareaguje revizí svých názorů, nýbrž důrazným prosazováním toho, že si to prostě myslím! Co z toho plyne? Osobně si myslím, že tito lidé prostě dali nálepku „kapitalismus“ na všechny ekonomické či společenské jevy, které se jim nelíbí; to, že jsou antikapitalisté, pak plyne z toho, že „kapitalismus“ je pro ně synonymem pro „to špatné, co nemám rád“. Čím to je? Další vítězství newspeaku?

U spousty, i velmi inteligentních, lidí se setkávám s argumentem, že ministerstvo XY potřebujeme, protože nám v něm vládnou odborníci, kteří to zařídí. Tento argument považuji za chybný dokonce na dvou rovinách: Ne vždy nám totiž odborníci skutečně vládnou – často se jedná prostě o lidi s politickými konexemi. I kdyby nám však vládli, neznamená to nutně, že opravdu dokážou optimálně řídit nějaké odvětví – důležitou rolí v úspěchu hraje i náhoda. Devět lidí se něco s nějakou idejí pokusí podniknout a selžou a desátému se to zrovna povede. Roli v nalezení dobré služby tak podle mě sice hraje i to, jak dobré znalosti a kompetence někdo má, ale nakonec je v praxi zásadní podmínkou, kolik lidí v tomhle extrémně složitém světě vůbec má možnost vyzkoušet své nápady. Celý argument o vládě odborníků tak vnímám jako argumentační klam – dovolávání se autority. Až vám ho někdo bude předhazovat, nenechte se oklamat. :-)
Skvělý text od Matthiase rozšiřující toto téma naleznete zde.

V posledních měsících k nám z USA dorazilo volání po přísnější regulaci sociálních sítí kvůli jejich zásahům do obsahu sdíleného samotnými uživateli nebo dokonce mazání celých účtů. Často se můžeme setkat s názorem, že by uživatelé sociálních sítí měli být státem chráněni před takovým svévolným jednáním sociálních sítí, jelikož se údajně jedná o zneužití jejich dominantního postavení na trhu. Ty nejúspěšnější sociální sítě totiž disponují obrovskou uživatelskou základnou, která nemá důvod používat zároveň i jiné, alternativní služby, na kterých k zásahům do sdíleného obsahu nemusí docházet.

Stručně řečeno, jedním z argumentů je konstatování, že ačkoliv se jedná o soukromé společnosti, je přesto legitimní je více regulovat antimonopolními zákony, protože sociální sítě mají v dnešním světě významnou informační roli. Uživatel je dle tohoto argumentu slabší stranou, jelikož pro něj prakticky není možné využívat konkurenci, protože úspěch případné migrace nespokojeného uživatele na jinou službu závisí na ochotě ostatních uživatelů na takové alternativy migrovat s ním. Co nám tím ale obhájci regulace vlastně říkají? Volají po zásahu státu, jelikož jejich přátelé a „followeři“ nemají zájem následovat je na jinou platformu spolu s nimi. Tato situace se ovšem nijak neliší od stavu, kdy je uživatel sice na mainstreamové sociální síti aktivní, ale nikdo nemá zájem se s ním přátelit, nebo jej sledovat resp. povolit mu sledování své stránky. Měl by podle této logiky v tomto případě také zasáhnout stát a nutit jednotlivé uživatele otevřít své účty pro všechny, kteří o to projeví zájem?

Co by se dělo, kdyby v době koronaviru měl pod svou dikcí prodej potravin stát? V médiích by se neustále řešilo (ostatně stačí se podívat, jak se to řešilo ve zprávách v době komunismu), že není dostatek masa, rýže, těstovin. S nadšením bychom vítali pomoc z Číny, ministři by jezdili vítat každou dodávku potravin a samozřejmě by se vítězoslavně fotili, že zajistili potraviny, ač v regálech by stále nic nebylo. Dalším stěžejním bodem by byl nedostatek personálu v obchodech. Kdo by prodával, když jsou všichni nemocní? Kdo by doplňoval zboží? Opět ministři by se blýskli a požádali by okolní státy, zda by od nich nemohli přijít na výpomoc prodávat nějací jejich zaměstnanci. Je vám to povědomé? Ano, úplně stejně funguje stát v případě zdravotnictví. Nejsou ochranné pomůcky, není personál a řeší to celá republika.

Anarchokapitalisté poukazují na častý rozpor v myšlení etatistů, kteří mnohdy odsoudí určité lidské jednání nebo společenské jevy jako nemorální a nepřijatelné, ovšem pro stát u nich dělají výjimku, aniž by aplikaci takové výjimky měli logicky zdůvodněnou. Typickým příkladem je kritika porevoluční ekonomické transformace, která byla údajně provedena předčasně, aniž by byl nastolen odpovídající právní rámec, který by byl schopen zmírnit negativní dopady privatizace (tunelování, rozkrádání). I bez znalosti tvrdých dat dnes prakticky nenajdeme občana ČR (a to ani mezi etatisty), který by si myslel, že v našem státě neexistuje korupce a rozkrádání veřejných peněz z veřejných zakázek. Přesto z jejich úst neslyšíme námitku, že je nejdříve nutné připravit neprůstřelný zákon o veřejných zakázkách, než začneme utrácet peníze získané z daní. Jinými slovy, etatisté nekompromisně vyžadují bezchybný právní rámec při navrácení ukradeného majetku zpět, ale nemají problém s nedokonalým právním rámcem při utrácení cizích peněz.

Dominikova přednáška o dark webu, sexu, drogách a Bitcoinu z cyklu Anarchokapitalismus, která měla proběhnout dnes, byla zrušena; respektive jsme ji přesunuli na 3. února.
Mezitím je naplánována ještě další přednáška (Daniel Steigerwald o tom, proč je socialismus ve všem lepší, až na takový drobný detail – a totiž ekonomii) na 2. prosince, tak uvidíme, jak to vyjde.

V debatách o státu se setkávám s některými kolektivisty, kteří nadávají libertariánům, že jsou psychopati, sociopati nebo osoby na autistickém spektru. Mnohdy dodávají, že přesně proto nejsou schopní ocenit roli státu. I kdyby měli pravdu, jednalo by se o ad hominem - diagnóza člověka přece nevyvrací ani nepotvrzuje jeho argumenty.

Mimo jiné se však tito lidé dopouštějí morálního prohřešku, když spojují něco, co nemají rádi, s neurodiverzitou. To, že má někdo mentální poruchu, neznamená, že je špatným člověkem. Neurodiverzní lidé dokáží stejně jako všichni jiní dospět, byť třeba jiným kognitivním postupem, k sofistikovaným morálním principům a být pro naši společnost prospěšní. Řada z nich je jistě i součástí levicových kruhů. Za to, že se narodili s nedostatkem empatie či společenského taktu nebo že vyrůstali v obrovsky nezdravém prostředí, nemůžou. Nadáváním do psychopatů atd. je vytvářena představa, že lidé s psychickou poruchou jsou špatní. To pak velmi negativně dopadá na sebeuvědomění jiných takových lidí a jejich coming out vůči okolí. Pokud někoho takového vidíme, je velmi nehezké na něj nebo jeho diagnózu útočit - naopak je třeba mu poskytnout prostředí, ve kterém se nebude bát uvědomit si svou odlišnost a případně vyhledat odbornou pomoc.

Dále mi přijde, že podobné nálepkování znamená zpochybňování potenciálu různých zlovolných ideologií oslovit lidi. Předpokládejme, že kolektivisté mají pravdu a že libertarianismus je opravdu bezcitná ideologie. Znamená to, že osloví jenom takové lidi? Nikoli. Každá ideologie má potenciál oslovit i neorotypické lidi, kteří podlehnou její rétorice. Přeji proto některým socialistům více empatie vůči osobám s psychickými poruchami, neb si myslím, že tahat do diskuzí diagnózy se zkrátka nesluší.

Nedávno jeden můj známý odsuzoval důchodce, kteří volili/budou volit ANO kvůli 5000 korunám, které dostanou v prosinci. Už před delší dobou mě napadlo, že tato kritika je vyjádřením elitářství a jde jí rozporovat subjektivní teorií hodnoty. Zeptal jsem se dotyčného, jestli by dal hlas straně výměnou za jednorázový finanční obnos; tvrdil, že ne. Tak jsem začal být konkrétnější; 10000, nic; 15000, stále trval na svém názoru. Po chvíli nabízení jsme došli na hranici ve výši jednoho jeho měsíčního platu, kdy změnil názor – a moje hypotéza se potvrdila. Co si z toho odnést? Toto elitářství je nesmyslné, vše má nějakou cenu; jen pro každého jinou. Nemá cenu útočit na důchodce. Jejich finanční situace je jiná než vaše. Problémem jsou politici, kteří přerozdělují peníze druhých.