Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Nedávno jsem si při rozhovoru s jedním etatistou uvědomil, jak moc jsem se soustředil na rozdílnost našich cest a trochu opomněl, že naše cíle jsou v podstatě shodné. Oba si přejeme fungující a prosperující společnost s minimem násilí, mírnit dopady různých krizí, zajistit kvalitní vzdělávání, zdravotnictví, soudnictví, bezpečnost, pomáhat znevýhodněným lidem, zaopatřit možnost důstojného života a podobně. I když jsou naše cesty k těmto cílům dosti vzdálené, náš cíl zůstává v zásadě stejný a dokázal v určitém fundamentálním pohledu sjednotit etatistu i libertariána. Uvědomuji si, že se nejedná o jakkoliv převratnou perlu myšlení, nicméně neuškodí si občas připomenout, že vhodnějším výchozím bodem pro setkání těchto dvou rozdílných světů je primárně společný cíl a až sekundárně cesty vedoucí k dosažení těchto cílů.

Existuje tzv. „obcházení zákona“? Myslím si, že ne. Zákon lze pouze porušit, nebo neporušit (resp. jednat v souladu s ním). Ústava ČR v Hlavě první, čl. 2, odstavci 4 říká: Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Pokud je tedy zákon napsán tak, že umožňuje dvojí výklad nebo není schopen postihnout všechny aspekty dané věci (což vzhledem ke složitosti lidských interakcí bude téměř vždy), pak pokud není něco výslovně zakázáno nebo výslovně nařízeno, je takovéto jednání v souladu se zákonem, a „obcházení zákona“ je jen čistě účelová fráze, která ukazuje prstem na někoho a naznačuje, že není hodný tak, jak by si její autor představoval.

Spousta lidí se označuje za velké zastánce svobody a libertariány, nemalá část z nich si říká minarchisté. Často panuje mezi minarchisty a anarchokapitalisty shoda, že táhnou za stejný konec provazu, což může být pravda, ovšem je třeba si uvědomit, že obě skupiny to dělají ze stejného důvodu, a tím je dosažení jejich cíle. Obě skupiny tvrdí, že bojují za svobodu! Není to super? Je. Ovšem každá skupina má jinou cílovou stanici. Pokud v životě dosáhnete jakéhokoliv vysněného cíle, tak se ho s jistotou poté nechcete vzdát, a může se stát, že jednoho dne přítel, s kterým jste tahali společně celý život za stejný konec, se najednou ocitne na konci druhém. To je ten moment, kdy je otrok povýšen na otrokáře.

________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Domnívám se, že do toho bodu vede ještě hodně dlouhá cesta; krom toho minarchisté pak nemusejí bránit tomu, aby si anarchokapitalisté žili po svém; a navíc i pak lze vést mírumilovný dialog. Uvažovat dnes směrem naznačeným v textu mi připadá kontraproduktivní; leč dávám prostor jiným názorům.

Když se nám narodilo první dítě, zažívala jsem pokaždé ohromné dilema, když jsme jeli kamkoliv autem. Důvodem byl nesnesitelný pláč mé dcery, která nesnášela sedět v autosedačce. Vydrželi jsme to vždy maximálně 20 minut – pak jsem ji (v rámci našeho bezpečí) prostě vyndávala a brala jsem si ji na klín (řídil manžel, ne já). V tu ránu bylo po pláči a dítě maximálně spokojené. Takto jsme to dělali do jejích 3 let, pak už cestu v sedačce zvládala sama i bez pláče. Otázka zní: Je bezpečnější jezdit s klidným dítětem na klíně, nebo se zoufale ječícím tvorem v autosedačce? Pokud jsme zahlédli policajty, tak jsem se co nejvíc skrčila, aby nás nikdo zbytečně neotravoval. Je nutná tato „péče“?

Lze se setkat s názorem, že Ústava nám garantuje fundamentální lidská práva a svobody. Opak je pravdou – LZPS garantuje možnost jejich porušování. Sice nám přiznává ta a ta lidská práva, vzápětí ale dodává, že státní moc je smí (prostřednictvím zákonů, které napíše) porušovat. A nejen to – pokud budete svá lidská práva, přiznaná Ústavou, hájit sami, stát vám v tom bude aktivně a silou bránit – zcela v souladu s Ústavou.

Pro zajímavost dnes začnu známým citátem: „Ve zdravém těle zdravý duch,“ jenž má ve skutečnosti původ v cca 2000 let starém textu – a zní: „Je žádoucí, aby ve zdravém těle byl i zdravý duch.“ Text pochází od Juvenalise, který již tehdy sarkasticky poukazoval na sportovce, kteří zušlechťovali pouze své tělo, avšak ducha nikoliv.

Tělesná výchova nás na škole provází takřka po celou dobu studia. Vždy mi přišlo zvláštní, proč je tento předmět zaměřen na činnosti, které většina z nás v reálním životě nevyužije, což mi potvrdilo i mnoho desítek dotazovaných lidí. Osobně bych kupříkladu uvítal vzdělání, jak mám své tělo opravdu cvičit. Jak často mám cvičit, abych si udržel co nejlepší zdraví? Jednou týdně? Dvakrát, třikrát či každý den? A jak cvičit? S činkami? Jak těžkými? Nebo jen s vlastní vahou? A jak dlouhé má takové cvičení být? Mám cvičit celé tělo najednou, nebo cvičit rozfázovaně? Jak správně regenerovat, abych zbytečně nezatěžoval tělo? Mám cvičit více, když mám sedavé zaměstnání? Mám si zacvičit pokaždé, když sedím hodinu, dvě, nebo tři? Nestačí jen procházky? A tak dále. Bohužel však nevidím důvod, proč by státním základním školám mělo záležet na obsahu učiva, který předávají svým žákům, když nejsou provozovány v konkurenčním prostředí.

DAO – decentralizovaná autonomní organizace. Z tohoto asi nikdo nepochopí, o co se jedná, takže co to vlastně DAO je a jak funguje? DAOs se dají rozběhnout na jakémkoliv decentralizovaném blockchainu (většinou se tak děje na Ethereu) a lze si je představit jako firmy, které mohou držet určitý bank tokenů (ERC-20/ERC-721, např. renBTC). S tímto bankem manipulují majitelé DAO tokenů. Na DAO lze pohlížet jako na akcie – až na to, že jsou decentralizované, takže nikdo není pověřen správou pokladny. Rozhodnutí DAO jsou neměnná a nezmanipulovatelná, váš podíl v DAO (token) vám nikdo nesebere (ani stát, ani např. majitel firmy). Každé DAO v sobě má zakodováno, jak dlouho bude trvat hlasování nebo jak dlouho bude trvat, než se rozhodnutí naplní. Pokud s rozhodnutím nebudete souhlasit, máte vždy právo odejít s vaším procentuálním podílem banku, popřípadě token prodat na decentralizovaných směnárnách jako je UniSwap.

Když se narodím, moderní společnost (nejen jeden specifický stát) mi zabaví můj život. Prvních zhruba dvacet let mi ho zdarma půjčuje s tím, že se musím učit, jak se o něj starat, a zároveň musí být někdo, kdo bude hlídat, že ho správně udržuji. Pak se stanu důvěryhodnější, ale stále platí, že jsou určité věci, které v něm nemohu provozovat, popřípadě je nemohu provozovat bez povolení. Navíc v tomhle důvěryhodnějším období už to není dobromyslná půjčka, ale musím platit nájem (daně). Pokud budu neplatič, tak mi ho z velké části zase odeberou z opatrování (zavřou mě do vězení, kde nemám zdaleka tolik možností, jak využívat svůj život). Samozřejmě ho také nemohu úplně zničit. Jenom blázen by zničil něco, co mu nepatří.

V minulých textech jsem psal o jedné z vizí svobodného vzdělávání a pokusil se odpovědět na otázku, zdali by v tomto případě nedocházelo k nedostatku učitelů. Dnes by chtěl pokusit odpovědět na otázku, zdali by toto vzdělání nebylo jen pro bohaté. I když cenově by vyšla hodina na stejné peníze, je nezpochybnitelné, že ve státní škole neplatíme celou částku najednou a je rozprostřena do celoživotního placení daní. Ve Svobodném přístavu se nejednou řešilo, že je to však právě stát, který převážně vytváří chudé lidi tím, že jim bere cca 70 % toho, co vydělají. Nicméně i tak by se kupříkladu mohly domluvit dvě tři rodiny a jeden učitel učit dvě tři děti najednou, čím by se náklady výrazně snížily. Také by nebylo zapotřebí tolika vyučovacích hodit a dále si umím představit, že by vznikaly vzdělávací firmy, které by poskytovaly dlouhodobé rozložení splátek, či by vyučovaly chudé děti zdarma, aby podpořily své public relations. Nehledě na to, že pokud si nejchudší lidé v Indii jsou schopni zajistit soukromé vzdělávání, nevidím důvod, proč bychom si ho nemohli dovolit i zde. Na závěr bych připomněl, že by takto fungovala jen část, a nikoliv celé vzdělávání. Základním problémem však v současné době je povinná školní docházka, která velmi limituje tyto alternativní možnosti, které by mohly pozvednout vzdělávání do zcela nových výšin.

V minulém textu jsem psal o jedné z vizí svobodného vzdělávání a rád bych se pokusil odpovědět na otázku, zdali by v tomto případě nedocházelo k nedostatku učitelů. Důležité na tomto modelu je skutečnost, že na zmíněných webech může vyučovat kdokoliv a každý rodič/žák si sám vybírá, zdali mu vyučující vyhovuje. Díky tomuto modelu by tedy mohlo učit daleko více lidí. Dalším prvkem tohoto modelu je i fakt, že každý, kdo někdy vyzkoušel soukromou hodinu u nějakého učitele ví, že za jednu soukromou hodinu se naučí daleko daleko více, než leckdy i za měsíc klasické výuky. Žáka by navíc učil někdo, koho si sám vybral a výuka s ním ho baví. Díky tomu by se mohl snížit i počet vyučovacích hodin a rodič by mohl odfiltrovat mnoho a mnoho procent vyučovacího balastu, který se učí v současném státním vzdělávacím systému. V posledku je nutné podotknout, že by takto nemuselo fungovat celé vzdělávání, ale jen jeho část.

Dnes bych se rád podíval na jednu z možných vizí budoucího vzdělávání. Rozpočet ministerstva školství byl v minulém roce 239,7 miliard korun. Když se podíváme na celkový počet žáků za uplynulý rok, který činil 2 015 200 (MŠ, ZŠ, SŠ, VŠ), jednoduchým podílem zjistíme, že vzdělání jednoho studenta vyšlo na 118 946 Kč/rok. Počet odstudovaných hodin jednoho žáka na ZŠ je v průměru 888 za rok. Jedna odstudovaná hodina tedy vyjde přibližně na 134 Kč. Pokud se podíváme kupříkladu na weby italki.com či doucuji.eu zjistíme, že za tuto nebo velmi podobnou cenu jsme schopni zajistit soukromého učitele na takřka jakýkoliv předmět, jenž se navíc může věnovat pouze a jen jednomu žákovi, a nikoliv přeplněné třídě. Výhoda těchto a podobných webů je ta, že zde vidíme i hodnocení učitelů a pokud nám jeden nevyhovuje lze kdykoliv přejít k jinému. Osobně bych byl velmi rád, kdyby se část (zdůrazňuji „část“) vzdělání odvíjela tímto směrem. Jistě vyvstává mnoho otázek k takovému modelu vzdělávání. V následujících textech se pokusím nastínit odpovědi na dvě otázky: Nebylo by málo učitelů? Nebylo by vzdělání jen pro bohaté?

Představme si, že by se firma poskytující internet rozhodla účtovat měsíční poplatky podle toho, jaký máme operační systém, prohlížeč, počítač, navštívených stránek, času stráveného na internetu a podobně. Vše bychom si museli navíc sami evidovat a na konci měsíce tyto údaje poskytnout dodavateli, který by nám na základě této evidence vyměřil poplatek za daný měsíc. Pochopitelně by mohl i přijít na kontrolu, zdali jsme vše vyplnili správně. Jelikož v tomto odvětví existuje konkurence, tak bychom v takovém případě ihned přestoupili k jinému dodavateli. Firmy si uvědomují konkurenci, a tím jsou nuceny poskytovat lepší a lepší služby. V opačném případě by pravděpodobně zkrachovali.

Účetnictví je velice potřebné, avšak kvůli státu neuvěřitelně komplikované. Jelikož je stát monopolní dodavatel mnoha služeb, nemusí si lámat hlavu s tím, že bychom díky této komplikovanosti celého systému odešli k jinému dodavateli. Umožnění volnotržní konkurence ke státním službám by stát byl nucen vše zjednodušit, zpřehlednit a nabízet lepší a lepší služby, jinak by hrozil odliv odběratelů.

Všiml jsem si jakési dvojí definice práce. Tou obecnější je: účelná, užitečná činnost prováděná s vynaložením úsilí. Užší definice bývá synonymem pro povolání nebo závazek vydělávající peníze. Za problém považuji, když lidé skrze toto rozdělení začnou o těchto vymezeních práce smýšlet jako o něčem odděleném od sebe, jsouce v tom samozřejmě podpořeni zákoníkem práce. Může to mít podivné implikace — z určitého důvodu smíme zákonem pracovat „jen“ 12 hodin, ale zároveň samozřejmě nikdo nekontroluje, co děláme poté. Dalším zajímavým příkladem je dětská práce. Je zakázána, říkali nám, jenže jako taková samozřejmě existuje — děti pracují pro školu, rodiče nebo kamarády. Taky vám to přijde zvláštní, chránit někoho před prací tím, že smí dělat jenom práci, která je neplacená? Ve skutečnosti tak vynucujeme, aby dítě dělalo pouze formu práce, kterou naše společnost považuje za správnou. Dítě nemá například možnost zkusit si na určitou dobu zaměstnanecký poměr, aby vědělo, chce-li jednou podobným způsobem pracovat naplno. Je odkázáno na své rodiče a instituce, kteří nad ním získávají obrovskou moc, čímž ho činí ještě nesamostatnějším. Děje se to přitom čistě na základě toho, že si naše společnost usmyslela, že pro „tu práci“ s emočně negativní konotací je třeba určit jakési speciální podmínky.

Toto typické pojetí práce považuji za sociální konstrukt, který dvojím metrem věnuje pozornost různému vynaloženému úsilí, což může sloužit jak ideologii konzervatismu, tak socialismu. Mělo by být jedno, zda pomáhám blízkým, dělám ve fabrice nebo zda se vzdělávám. Všechno to je práce, na kterou by měl být brán zřetel a která by měla být posuzována dle jedinečných přínosů, k nimž vede. Naše existence je nakonec jen jedna a rozdělovat ji na úseky na základě práva, konstruktů a ideologií považuji za poměrně nepřirozené. Mým závěrem proto je: Emancipujme všechny podoby práce!

Jaké společenské uspořádání je pro lidi nejlepší? Komunistické, kde všichni sdílí vše? Zcela svobodné, které se řídí zákonitostmi volného trhu? Nebo něco mezi? Třeba to současné? Myslím, že jednoznačná odpověď zkrátka neexistuje – každý člověk je jiný, a každému vyhovuje něco jiného. Stejně jako každý preferuje nějaké jídlo, nějaký typ vzdělávání nebo oblečení. Můžeme diskutovat o tom, jaké společenské uspořádání je nejefektivnější, ale to, že je něco efektivní, ještě neznamená, že to někomu vyhovuje. A jak tedy zajistit aby bylo co nejvíce lidí spokojených? Můžeme to udělat demokraticky, což znamená, že společnost bude řízena tak, jak si odhlasuje většina. V tomto případě ale nebude na zájmy menšiny nahlíženo v podstatě vůbec. A nebo můžeme každého nechat rozhodnout, jak si chce řídit svůj život. Někteří lidé by se pravděpodobně spojili do komuny, kde by sdíleli všechen majetek. Jiní by si zase založili něco na způsob demokratického státu, podobného tomu dnešnímu, a další by zas žili třeba zcela svobodně, a vše by si zajišťovali sami. Později by se většina pravděpodobně přiklonila k tomu systému, který by se ukázal jako nejefektivnější. Ale protože neexistuje jeden systém ideální pro všechny, byli by tu i lidé, kteří by spolu žili zase podle svých zásad. Existence více systémů by však byla výhodná pro všechny: Takový stát, ke kterému lidé patří dobrovolně, by se musel snažit pracovat mnohem efektivněji, protože jinak by mu lidé odcházeli ke konkurenci, což současný stát, ke kterému patří všichni ať chtějí nebo ne, dělat nemusí.

Často počúvame proti manželstvám rovnakého pohlavia námietky: „Je to nebezpečné, je to proti bohu, skazí to mládež…“ V prvom rade odmietam akceptovať argument „je to nebezpečné“, pretože v podstate všetko, čo robíme, ma v sebe istú mieru nebezpečenstva a malo by byť na rozhodnutí každého človeka, čo je ochotný podstúpiť. S kresťanskou vierou to opäť nie je také jednoznačné. Nepoznám kapitolu z Biblie, kde by Ježiš odsudzoval homosexuálov. Naopak Ježiš vždy nabádal svojich učeníkov, aby milovali svojich blížných takých akí sú. A ako to skazí mládež? Tak, že potom mladi ľudia uvidia, že majú právo na svoje slobodné rozhodnutia? A nakoniec si ako anarchokapitalista myslím, že každý by mal mať možnosť rozhodovať o vlastnom živote, pokiaľ tým neubližuje ostatným.

V ČR máme povinnou maturitu z českého jazyka a následně cizího jazyka nebo matematiky. Udivuje mne existence pouze jedné úrovně didaktického testu bez ohledu na studovaný obor, že se maturity více nesoustředí na dané odvětví, a že jsou zkoušky z těchto předmětů povinné. Ať už žák studuje na truhláře, cukráře, zedníka, zdravotníka, aranžéra, kadeřníka, obchodníka, lesníka, zubního technika, farmaceuta, nebo studuje průmyslovou školu či gymnázium, úroveň didaktického testu je vždy shodná. Mohlo by se zdát, že tím vytváříme vhodný a jednotný kvalitativní standard pro všechny maturanty. Je však otázkou, zdali vědomosti z těchto didaktických testů studenti v budoucnu skutečně využijí, zdali by nebylo vhodnější, aby se žák mohl více věnovat studovanému oboru, a zdali zavedením povinnosti nesnižujeme touhu po dalším vzdělávání.

Pokud máte maturitu, doporučuji si vyzkoušet didaktický test buď z českého jazyka, matematiky či cizího jazyka a odpovězte sami sobě, kolik věcí z testu reálně potřebujete vzhledem ke svému maturitnímu oboru. Já osobně budu raději, když mne zdravotník bude spíše umět ošetřit, než poznat v textu substantivizovaná adjektiva, v kartézské soustavě pracovat s vektory a vypočítat souřadnice průsečíku, nebo umět po poslechu odpovědět na otázku „What was the number of elephants in the park last year?“. Umožnění vzniku volnotržních škol – nezávislých na státu – by vedlo ke zrodu škol zaměřených i na reálný profesní život. Volnotržní škola je totiž bytostně zainteresována do podpory kvalitního vzdělání, stát nikoliv.

Dnes je tomu přesně sedmadvacet let od doby, kdy ve věku nedožitých 69 let opustil tento svět jeden z největších myslitelů, ekonomů, filosofů a géniů – Murray Newton Rothbard, „otec anarchokapitalismu“; jeho životním dílem bylo konzistentní a logické dovedení do důsledků dvou směrů, jež spolu zdánlivě příliš nesouvisely: anarchismus (anarchoindividualismus) a rakouská ekonomická škola. Anarchisté často chybovali v ekonomii a zastánci rakouské ekonomické školy neaplikovali své (správné) závěry na stát; Murray Newton Rothbard obojí napravil a došel k brilantnímu závěru: „Capitalism is the fullest expression of anarchism, and anarchism is the fullest expression of capitalism. Not only are they compatible, but you can't really have one without the other. True anarchism will be capitalism, and true capitalism will be anarchism.“ Toto poznání a jeho plné pochopení značně změnilo můj život; děkuji Vám, pane Rothbarde.

Za velké vítězství státu považuji, když lidé o všemožném, co koná, začnou smýšlet jako o nutném zlu, kterému se prostě nedá vyhnout: Potřebujeme povinnou školní docházku, protože jinak by se děti nenaučily číst a psát. Potřebujeme státní zdravotní pojištění, jinak by nám lidi umírali na ulici. Potřebujeme veřejnou policii, jinak by si chudí nemohli dovolit ochranu před zločinci.

Tyto katastrofické scénáře mají společné to, že předpokládají, že by většina lidí v jiném mocenském uspořádání změnila svoji náturu a přistoupila na něco, proti čemu se dnes striktně vymezuje. Asi nejvíc mě na tohle téma zaujala otázka jedné paní v jedné diskuzi: „Na čem jiném [než na školní docházce] by se děti měli tedy naučit, že prostě mají povinnosti, které k normálnímu životu patří a bez jejich plnění to prostě nejde?“ Fascinuje mě, že tu paní, která hloupá nebyla, nenapadla tak prostá odpověď jako: Naučí se to tím, že mu ostatní vysvětlí, proč je to důležité, případně z důsledků nevykonání dané povinnosti. Nedokážu si to vysvětlit ničím jiným než tím, že někteří lidé se naučili nahlížet na lidské bytosti spíš jako na materiál, který musí někdo monopolně mocný v naší společnosti tvarovat.

V knize Kmotr jsem četla jednu pasáž o policajtech, ale vlastně mi dle mých vzpomínek seděla trochu i na učitele. Učitel věří ve školství a pedagogiku jakýmsi podivně naivním způsobem. A věří v ně víc než studenti, kterým slouží. Vždyť právě školství a pedagogika tvoří onu magickou sílu, z níž vyvěrá jeho moc, kterou miluje stejně, jako ji miluje snad téměř každý člověk. Ale přesto v něm neustále doutná odpor ke studentům, kterým slouží. Student je pro něj současně chráněnec i kořist. Jako chráněnec je nevděčný, bezohledný, náročný. Jako kořist je slizký, nebezpečný, plný zrady.

Originál: Policajt věří v zákon a pořádek jakýmsi podivně naivním způsobem. A věří v ně víc než veřejnost, které slouží. Vždyť právě zákon a pořádek tvoří onu magickou sílu, z níž vyvěrá jeho moc, kterou miluje stejně, jako ji miluje snad téměř každý člověk. Ale přesto v něm neustále doutná odpor k veřejnosti, jíž slouží. Veřejnost je pro něj současně chráněncem i kořistí. Jako chráněnec je nevděčná, bezohledná, náročná. Jako kořist je slizká, nebezpečná, plná zrady.

Přeji si utvářet svůj život podle svých představ. Snažím se proto dosáhnout svobody v mysli a též svobodnější společnosti. V současnosti mě štve, kolik věcí je ilegálních a omezených, i když jejich realizaci vlastně nic fyzikálního nebrání. Navrhovat ankap mi v tomhle ohledu přijde jako nejefektivnější prostředek dosažení tohoto cíle, protože by se při takové míře decentralizace muselo shodnout podstatně víc lidí, aby mě nakonec dotlačilo k tomu, nedělat něco, na čem mi fakt záleží. Komu vadí, že v ankapu bych vůbec nemusel mít možnost něco takového dělat na pozemku jiném než tom mém, i kdyby s tím technicky nikdo neměl mít problém (třeba líbání chlapa), lze mu jednoduše odpovědět: Ano, to je pravda, a právě proto ankap není utopie. Pro začátek by mi však stačilo tyto elementární možnosti vůbec mít. A ostatně i proto bojuji paralelně proti předsudkům ve společnosti. Pokud někoho napadá lepší způsob, kterým dojít k mnohem větší svobodě volby, než máme teď, nechť se o něj podělí a sám ho prosazuje.

Pravidla notového zápisu se svobodně vyvíjela po tisíce let. Začala Seikovou písní z let cca 200 př. n. l., dále skrze neumy (8. století), které však neuměly zaznamenat přesnou délku ani výšku tónu, přes chorální notaci, kde již existovaly přibližné vztahy mezi tóny. Poté skrze mensurální notaci (13. století), která již uměla zaznamenat přesnou délku i výšku tónu až po dnešní moderní notový zápis, který má jednotná a velice detailní pravidla i přes skutečnost, že miliony a miliony hudebníků po celém světě si mohli kdykoliv vytvořit jiný, a navíc to neupravoval ani žádný zákon. Hudba a její notový zápis mohou být překrásnou ukázkou, že dobrovolně a svobodně přijímaná pravidla mohou lidi sjednotit více než násilím vnucované zákony. Anarchie pro mne neznamená absenci pravidel, ale pravidla přijímaná v duchu notového zápisu – dobrovolně a svobodně.

Vítejte ve Stokách v roce 2022!
Rád bych s vámi sdílel své prožívání roku 2021.
Všem autorům od srdce děkuji za jejich texty; a zároveň prosím, pište dál!
Coby přání do roku 2022 budu opět citovat jednoho z nejmoudřejších lidí: „Mějte se rádi!“