Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Před čtrnácti dny jsem vás všechny pozval do Paralelní Polis na svou přednášku – a především následnou diskusi – o anarchokapitalismu; protože den D nadešel, znovu pozvání připomínám. A máte-li ve svém okolí někoho, kdo třeba není anarchokapitalista či libertarián, ale o kom se domníváte, že by jej mohlo zajímat, proč je stát špatný sluha, ale zlý pán, vezměte ho s sebou.

Dnešní přednáška nese název „Stát je nemorální“; bude o etických aspektech existence státu.

A rovnou všechny srdečně zvu na další přednášku za dva týdny (14. 12. ve 20 hodin), kde se podíváme, jak souvisí anarchie s rakouskou ekonomickou školou.

Těším se na vás dnes večer ve 20 hodin v Paralelní Polis.

Když se občas bavím s lidmi o možnosti bezstátní společnosti, objeví se často argument: "Lidi se neumí dohodnout, a proto potřebují stát." Ten výrok je dle mého názoru chybný, a jako argument je naprosto dementní, protože naopak přihrává libertariánským myšlenkám. Ukažme si, proč:

Za prvé - když se lidé neumí dohodnout, jak funguje ten stát? Kdyby byl stát dohodou (lidé se dohodli na státu), výrok by popřel sám sebe. Stát tedy dohodou není. A to je v pořádku? Ten, kdo pronesl zmíněný výrok, otevřeně přiznává, že stát je násilí.
Za druhé - zcela naivně pasuje stát do role spasitele. Jenže stát není nějaký bájný jednorožec. Tvoří jej konkrétní omylní lidé, úředníci, kteří jsou považováni za mocné. Lidé se přece ale neumí dohodnout, takže to nemůže umět ani stát. Co se tedy od státu ohledně dohod očekává?
Za třetí - není to spíše trochu jinak? Potřebují se lidé vůbec dohodnout, když mohou poprosit stát, aby se dohodnout nemuseli a mohli se skrz stát zbaběle fackovat? Ať už se fackují sousedé udavačstvím nebo voliči instalací mocichtivých čuráků, ani v jednom případě se lidé vlastně nedohodli - protože to ani nepotřebují.
Za čtvrté - autor výroku často předpokládá, že na každém tématu musí existovat nějaká dohoda. A že když není možná, musí prostě přijít stát. Třeba taková dohoda na tom, že černouškům odvedle koupím auto, i když jsou mi totálně ukradení. Nebo že se musím dohodnout se sousedem na sdílení své manželky. Je spousta věcí, o kterých se slušný člověk nedohaduje, buď je udělá sám, nebo o nich sní, nebo ví, že jsou špatné, a tak je nedělá.

Když to shrnu, je výše zmíněný výrok skvělým argumentem pro nás. Ukazuje nám, že mnozí lidé se neumí dohodnout, protože nemusí, nepotřebují to. Mají po ruce stát. Ale není to správné. Lidé, kteří se nepotřebují dohodnout, protože se mohou spolehnout na stát, jsou obvykle ti, kteří nerespektují druhé, nechápou přirozené hranice a nerozumí slovům "ne" nebo "soukromí". Nejsou to lidé, se kterými by se dalo žít, budovat, vzkvétat, nebo se bavit. Stát jim umožňuje jejich nerespekt prohlubovat a rozvíjet, ovšem za cenu sousedských sporů, udavačství a pošlapávání menšin a individualit silou. Kdyby tuto možnost neměli, museli by se dohodnout, protože zmizela síla, která vyslechla jejich intriky. Je to jeden z mnoha důvodů, proč jsem anarchokapitalista.

V listopadu 2015 zaútočili v Paříži teroristé; francouzská vláda tehdy vyhlásila „výjimečný stav“, což znamená (teoreticky dočasný) policejní stát. O účinnosti tohoto opatření jsme se mohli přesvědčit v červenci v Nice; benga selhala, magora s náklaďákem by sice asi zastavilo ozbrojené obyvatelstvo, jenže zbraně jsou špatné (a tudíž regulované), ááááno. Zatímco se „výjimečný stav“ neustále prodlužuje (vždy o několik měsíců), francouzský premiér Manuel Valls se nechal slyšet, že i v lednu 2017 bude opět o několik měsíců prodloužen, protože (cituji): „Je těžké nyní ukončit výjimečný stav. Zvláště v prezidentské kampani se schůzemi a veřejnými shromážděními. Musíme chránit naši demokracii. Výjimečný stav umožňuje zatýkání a prohlídky, což je účinné. Tedy bezpochyby budeme žít ještě několik měsíců s tímto stavem.“ A tak umírá svoboda; kdo si vzpomíná, co výměně svobody za bezpečí řekl Benjamin Franklin?

Podstatou každé vlády (státu) je vždy komunismus. Demokracie je metoda, jak v poddaných udržovat iluzi, že se na vládnutí podílejí. Neboli způsob, jak zakrýt skutečnost, že malá skupina, tvořená maximálně desítkami tisíc lidí, parazituje na zbytku společnosti.

Nacionální i internacionální socialismus na demokracii stavěly. Dokonce i diktatura v Severní Korei integruje demokracii. Každá vládní autorita potřebuje přesvědčit davy, že za ně nerozhoduje ona sama, ale další davy. Jen tak je možné odradit otroky od pochybování o legitimitě výsad vládců.

Politický systém je vydáván za základní kámen symbiózy společnosti a jejího řádu, zatímco je ve skutečnosti nástrojem rozvracení harmonického uspořádání, umožňující účinně mezi lidmi podněcovat vzájemné nepřátelství a konflikty, a tím paralyzovat přirozené obranné mechanismy společnosti, zajišťující jí za jiných okolností obstojnou imunitu proti parazitování.

Asi týden před spuštěním první vlny EET navrhl Babiš nečekané změny: Chce z povinnosti evidence tržeb vyjmout e-shopy a drobné živnostníky (fyzické osoby s paušální daní a příjmy do čtvrt milionu ročně); co se mě týče, tak čím více lidí bude vyjmuto, tím lépe, nicméně vyvstává zajímavá otázka: Proč to dělá? Oficiálně prý vyslyšel návrhy a bla bla bla bla; ne, nikdo snad není tak naivní, aby tomu věřil. Tak proč? Chce, aby se vyjmutým ulevilo a měli ho rádi? Kdyby ano, proč by to vyhlásil až poté, co si už sehnali software? Nebo počítá s tím, že mu to koaliční partneři zamítnou a on na ně pak bude moci hodit zodpovědnost („Já chtěl e-shopy vyjmout, ale Sobotka to zablokoval.“)? Případně má Babiš informaci, že systém to technicky nezvládne, a snaží se snížit jeho zátěž, aby pak nespadl? Sám nevím; a rád si přečtu každý názor v diskusi, neboť právě ta je hlavním smyslem tohoto textu, takže prosím, přispívejte!

Sametovou revoluci není problém přijmout jako demonstrace proti vládě a společenské smlouvě analogické stávkám; ale to, že je líčena jako „boj za svobodu“, a především to, jak jsme zaplavováni výroky, jak jsme před rokem 89 „neměli svobodu“ a teď „máme svobodu“, je už osobám obeznámeným s myšlenkami Thomase Szasze protivné. V devadesátém prvním Václav Klaus psal: Strašně moc jsme chtěli svobodu (jezdit do zahraničí, číst a studovat, veřejně vyjadřovat své názory, podnikat a zrušit privilegia), ale skoro jsme si nevšimli, že jsme v minulosti sice téměř nic nemohli, ale že jsme ani nic moc nemuseli. A to je to, co bylo podle všeobecného mínění Sametovou revolucí vybojováno: možnost cestovat, studovat, podnikat a vyjadřovat názory.

V jakém smyslu ale jedinci násilně hospitalizovaní v psychiatrických nemocnicích mají možnost cestovat, studovat atd.? Obhájci Sametové revoluce by mohli říct, že to můžou dělat, až je psychiatři pustí. To je pravda; a takovou „svobodu“ měli všichni občané ČSSR: také mohli svobodně cestovat a vyjadřovat názory, když jim to stát dovolil. Takovou svobodu „můžu si dělat, co chci, pokud mi to pán dovolí“ měli dokonce všichni otroci světa – protože to není ani tak svoboda jako definice otroctví.

Obhájci Sametové revoluce by ještě mohli říct, že před rokem 89 byla omezována svoboda většiny populace, kdežto objektem psychiatrických násilných intervencí je jenom její velmi malá část. To je pravda, a tím je všechno asi tak biliónkrát horší.

Samozřejmě není správné házet Sametovou revoluci do koše proto, že psychiatrům nebylo zakázáno zasahovat do práv jedince (tak by šly shodit všechny úspěchy), a vyčítat porevolučním politikům, že jakékoliv změny nedotáhli dál než kolegové na západě, je nerealistické (za pozornost ovšem stojí, že psychiatrie zřejmě vůbec nebyla téma, přestože zákonodárci museli vědět o tzv. zneužívání psychiatrie v Sovětském svazu), jen je třeba si uvědomit, že všechny ty řeči o svobodě vybojované v Sametové revoluci nejsou pravdivé.

Dvě plzeňská benga, a budu ty svině jmenovat – Jan Pergl a Lukáš Zahradník, byla v říjnu 2012 vyslána řešit závažnou situaci: Bezdomovec ťukal na okno ubytovny. Když dojeli, sice už neťukal, ale strážci zákona si ho našli a ubili jej k smrti; a co na to soudy? Městský soud je osvobodil, krajský jim napařil osm let, vrchní soud pak čtyři a nejvyšší soud nakonec šest a půl roku. Z mnoha důvodů považuji trestání uvězněním za nesmyslné, kontraproduktivní, nespravedlivé (hlavně vůči těm, kdo to platí) a hloupé; když to však pomineme, podíváme se na výši trestu a porovnáme ji s ostatními vrahy… ale co vrahy, i Smetka dostal za H-System dvojnásobek! Inu, buď je bezdomovec v očích soudů podčlověk, nebo uniformovaná opice nadčlověk, případně obojí. Mimochodem, kdyby soukromý arbitr soudil vraždu spáchanou jeho zaměstnancem, každý by to označil za frašku; proč je to tedy tak v pohodě ze strany státu?

Před patnácti lety jsem prožil asi rok ve vězení; předtím jsem páchal zločiny (krádeže, podvody a podobnou drobnou kriminalitu), znal jsem se s mnoha „kriminálníky“ a ve vězení jich dalších několik set poznal. Mám tedy „osobní zkušenosti z praxe“. Vězení jako trest funguje výborně preventivním způsobem, ale bohužel na všechny lidi mimo těch, na které by to bylo potřeba. Ve společnosti se nachází většina „slušných lidí“, kteří by například nikoho nezabili, i kdyby to neměli zakázané zákonem. To samé zloději – většina lidí by nešla a nevykradla nikomu dům, i kdyby toto jednání nebylo trestáno vězením. Na tyto lidi hrozba trestem vězením skutečně působí; to je sice fajn, ale trošku k ničemu.

No a pak tu máme „zločince“. Já vím, že „slušný člověk“ si to skoro neumí ani představit, ale zločinec nevnímá vězení jako „trest“, nýbrž jako „součást běžného života“ – něco, co „se prostě může stát“. On nevnímá uvěznění jako trest za svůj zločin, nýbrž jako nepříjemnou epizodu svého života, která se holt stala, a až to bude mít za sebou, vynasnaží se, aby už ho příště nepotkala – bude třeba krást sofistikovaněji a opatrněji. Pro lepší představu uvažte tuto analogii: Ráno vstanu a jdu na houby. Na obloze jsou mraky… neprší, ale mohlo by. Během mého houbaření začne hustě pršet. V tu chvíli budu jen sotva vnímat ten déšť jako trest za to, že jsem šel na houby; ne, budu ho vnímat jako něco, co se prostě občas stane… a přesně tak uvažuje zločinec. On uvěznění bere jako součást života… nechce to zažít, samozřejmě. Ale stává se to. Vnímá to jako „obchod“ – díky zločinu si žije lépe, jen s rizikem, že ho zavřou.

Vězení je tedy fajn věc, ale proti zločincům k ničemu. Nějaká náprava? Osobně jsem nezažil jediného vězně, co by řekl: „Já už nebudu páchat trestnou činnost, protože už nechci do vězení.“ Přísahám, že jsem neslyšel ani jediného vězně takto uvažovat. Nikdy. Existuje velmi malé procento lidí, kteří se ve vězení zamyslí a změní svůj život. Já byl jeden z nich. Ale ani já jsem nepřestal se „zločinem“ kvůli tomu, že bych se bál, že mě „znovu zavřou“. Jen jsem prostě měl dost času přemýšlet nad tím, co je správné.

––––––––––––––––

Poznámka pod čarou od Urzy: Ač tento text ve Stokách velmi rád publikuji, nepsal jsem jej; autor je uveden v levém horním rohu (upozorňuji na to, protože mě mnozí začali považovat za autora všech zdejších textů).

Šéf královédvorské zoo Přemysl Rabas si potrpí na ohníčky za miliony; v roce 2014 pořádal rituální pálení rohů ve Dvoře Králové, letos si chlapci (doprovázel ho Jan Stejskal, vedoucí zahraničních projektů) zaletěli stejným způsobem zablbnout do Vietnamu. Škoda, že nečetli (či nepochopili) můj článek, jenž jsem na toto téma publikoval již tehdy; pak by možná věděli, že pálením klů a rohů se tato surovina stává vzácnější, tedy dražší, ergo stoupá motivace pytláků k lovu slonů či nosorožců. Krom toho… kdyby je prodali, tak krom poklesu vzácnosti (a tedy i ceny, čímž pádem i snahy pytláků) by získali dost peněz na ochranu těch zvířat (královédvorské páleníčko tehdy vyšlo na sto mega); nemluvě o tom, že problémy s pytláctvím nejlépe řeší možnost soukromých chovů (bez nich by například dávno vyhynuli bizoni), což se s chráněnými druhy též nesmí. Bezduchý aktivismus je však bohužel populárnější než přemýšlení.

EET netřeba představovat, tento Babišův systém zefektivňující státní loupeže všichni známe; v rámci své práce jsem však měl možnost jej poznat docela detailně, neboť do systému našich zákazníků implementuji rozhraní, kterým budou posílat účtenky. Krom toho, že po technické stránce z EET přímo sálá, jak je to státní projekt, má také díry; jaké? Tak zaprvé transakce „bez účtenky“ nijak neomezuje; kde je účtenka přítomna, ji není dobré falšovat, neboť EET disponuje bonzsystémem, kde si každý bude moci účtenku ověřit a následně obchodníka napráskat. Ano, přesně tak si Babiš představuje tu „spravedlnost“, lidé budou jeden na druhého bonzovat; ostatně co také jiného čekat od agenta Bureše 007… k tomu je samozřejmě masivní propagandou vytvářeno podhoubí pro práskače, aby si mohli omlouvat neomluvitelné tím, že vlastně dělají dobrou věc (protože kdo se nenechá okrást, ten vlastně krade… a tak dále).

Co je ale neméně zajímavé? Transakci pro EET definuje: DIČ, ID provozny*, ID pokladny*, ID účtenky*, částka a čas (položky s hvězdičkou si generuje sám obchodník); a nyní si představme, že v nějaké hypotetické hospodě či hotelu dojde náhodou k tomu, že se začne prodávat více věcí za stejnou cenu (polední menu, pokoj…), případně se rozdělí položky na účtenky tak, že shodou okolností začne vznikat v podobný čas více účtenek se stejnou částkou, a zrovna se jako na potvoru stane politováníhodná chyba, že více hostů dostane účtenku s totožnými identifikátory… ti to nemají šanci poznat a i když si ověří platnost účtenek v bonzsystému, ten všem řekne, že OK. Nebyla by to katastrofa? Závěrem dodávám, že zde jen upozorňuji podnikatele na tuto potenciální chybu, aby si na ni dali pozor a vyhli se jí (kdyby to někdo nechápal, ozvěte se, rád vysvětlím); rozhodně tu neprobíhá veřejné nabádání k porušování zákona!

Stát reguluje hazard, čemuž se podnikatelé v daném oboru vyhýbají nejrůznějšími způsoby, například ze svých heren dělají oficiálně soukromé kluby a podobně; ministerstvo financí po nich však jde jako slepice po flusu, před nedávnem nechalo soudně zrušit plzeňsko-pražskou síť heren s vtipným názvem „Hrou proti stresu“ a oficiálním statusem právě soukromého klubu. Leckdo by si mohl říci, že likvidace hazardu je prospěšná, což má však dva háčky, morální a pratický (jako obvykle): Ten morální spočívá v tom, že se jedná o útočné násilí vůči svobodným lidem ze strany státu; a po praktické stránce je to pak jako obvykle nefunkční – dodatečné zdanění zaplatí v konečném důsledku zákazník a omezování počtu heren jen deformuje konkurenční prostředí, na což taktéž doplatí hráč, kterého to však závislosti nezbaví, pouze rychleji prošustruje peníze. Závislost na hazardu je hloupá a zlá, ale stát tomu vážně nepomáhá.

Dlouhá léta (vlastně už tomu pomalu bude osm roků) jsem hodně psal a osobně mezi libertariány zase tak často nezavítal; časy se však mění a já přijal pozvání z Paralelní Polis, kde budu každou druhou středu (počínaje třicátým listopadem, tedy přesně za dva týdny) od dvaceti hodin mluvit (a následně diskutovat se zájemci) o anarchokapitalismu. Moc rád vás tam všechny uvidím; zejména samozřejmě ty, kdo s mými názory více či méně ostře nesouhlasí, aby mi mohli oponovat (nebo alespoň tiše nesouhlasit a přemýšlet, nebudou-li mít chuť se zapojit). Máte-li ve svém okolí někoho, kdo třeba není libertarián, ale dané téma by jej mohlo zajímat, neváhejte ho vzít s sebou; čím pestřejší paleta názorů mezi diskutujícími bude, tím lépe.

Těším se na vás 30. 11. ve 20 hodin v Paralelní Polis!

Banda debilů, dementů, dobroserů... no prostě "útlocitných" komoušů vyrazila do tažení proti chovatelům zvířat. Prý je to ohavné, když se zvířata chovají na kožešinu. Souhlasím, je to ohavné. Ale estetika není totéž, co etika! Co se mi nelíbí, ještě nemusí být špatné. Argument, že ta zvířata trpí, je naprosto mimo. Kožešina trpících zvířat je nekvalitní (povadlá, opadané chlupy atd.), stejně tak zvířat špatně živených. Takže co zbývá? Zvířata v zajetí člověkem?

Existuje (vedle svobody podnikání) jeden velmi pádný důvod, proč zvířata chovat, byť třeba jen na kožešinu. Člověk je na Zemi díky své vynalézavosti vrcholným predátorem. Tím pádem využívá jiných zvířat ke svému životu (nechme stranou diskusi, zda musí, někteří se bez zvířat neobejdou). Protože příroda není neomezená, co se zvířat týče, musel člověk kočovat a hledat nová a nová naleziště zvěře. Vybíjení zvířat v divoké přírodě je typickým problémem obecní pastviny, kdy sdílené zdroje (a žádná zodpovědnost) nestačí pokrýt spotřebu; v tomto případě dochází k úbytku a k vymírání celých druhů zvířat. Pak člověk objevil zemědělství a domestikaci, a zjistil, že je to skvělá věc. Dodnes je to skvělá věc.

Když se něco zakáže chovat, přesune se to zpět na obecní pastvinu. Když nebude legální zdroj kožešin, budou zdroje nelegální. Nelegální farmy, pytlačení v přírodě. Tuňáci byli jednu chvíli ohrožení. Dnes jsou farmy na tuňáky - a tuňáci existují, i ti divocí. Bizoni byli ohrožení. Zemědělský chov je zachránil. Když tuhle jednoduchou věc řada lidí nechápe, ať se pak nediví, že kožešinová zvířata jednoho dne prostě zmizí. Puf. Už nebudou existovat. Podobně jako nosorožci. Po jejich rozích je velká poptávka. Co dělají komouši hrající si na ochránce? Brání existenci jakéhokoliv legálního zdroje rohů, pořádají různé demonstrativní pálící akce... a kdo chce roh, musí pytlačit. Některé druhy nosorožců jsou kvůli pytláctví na pokraji vyhynutí.

Podle rétoriky a křiku všech těch dobroserů je zákaz chovu zvířat na kožešiny nezbytný. Doufám, že si potom vezmou na svědomí pytláctví, vybíjení a vymírání zvířat v přírodě.

Před více než rokem jsem ve Stokách psal o místě v Letech, kde stával koncentrák a dnes tam mají vepřín; já osobně jsem se situací spokojen, neboť produkty z prasat mám – na rozdíl od koncentráků – moc rád. Jsou však lidé, kterým tam ten vepřín vadí z pietních důvodů; tento pohled zrovna nesdílím, ale fajn, každý máme nějaké priority, já pro své vepřové řízky nepotřebuji ten vepřín nezbytně přímo tam, vlastně je mi to úplně jedno. Akcionáři, již vepřín vlastní, na to mají podobný náhled, též by jim nevadilo chovat prasátka jinde; taková situace vyloženě dává prostor k dobrovolné směně: Nechť lidé, jimž vepřín v Letech vadí, tento od akcionářů koupí a postaví si tam třeba památník; skvělé řešení, ale… ale to by pro to museli něco obětovat, což se jim samozřejmě nechce. Vláda tedy schválila návrh nás všechny (včetně například mě, kterému tam vepřín vyhovuje) násilím donutit jim to zaplatit.

Proč je to špatně? Jednoduše proto, že zdroje, které je třeba na přesun vepřínu vynaložit, by lidem přinesly větší užitek, kdyby byly vynaloženy jinak. Jak to vím? Inu, velmi jednoduše – plyne to ze samotného faktu, že se lidé dobrovolně nesložili na to, aby vepřín odkoupili; tím totiž demonstrovali své preference potřebné zdroje raději využít jinak, na něco, co jim přinese více užitku. Nelze nijak „změřit“, zda je lepší mít v Letech památník, nebo ty peníze utratit jinak, neboť přínos z obojího je subjektivní; lze to však zjistit celkem snadno tím, že necháme svobodné lidi jednat: Vynaloží-li dobrovolně dostatek prostředků na památník, pak to znamená, že je pro ně prospěšnější; v opačném případě není a měl by tam zůstat vepřín. Tato volba již proběhla a lidé jasně demonstrovali svou preferenci neutrácet za přesun prasečáku; pak přišla vláda a donutila je vyplýtvat zdroje a stejně to udělat.

Mithra je velmi starý bůh, dokonce tak starý, že celebritou byl před téměř dvěma tisíci lety; tehdy jej lidé uctívali a ze svých vzácných zdrojů mu (ne vždy dobrovolně) stavěli chrámy. Nyní se historie v podstatě opakuje – Evropská unie zadotovala studium tohoto boha štědrou částkou sedmadvaceti milionů korun; opět se jedná o zdroje vybrané nedobrovolně (zdaněním) pod pohrůžkou násilím. A jak bylo s těmito vzácnými zdroji naloženo? Co bylo výstupem projektu? Jaké benefity jsme za naše peníze dostali? Tereza Fojtová, mluvčí Masarykovy univerzity, jež grant obdržela, uvedla: „Největším úspěchem byla publikace v prestižním časopise Nature o tom, proč se lidé báli bohů.“ A posuďte sami – dalo se snad za ty peníze pořídit něco lepšího? Inu, z cizího krev neteče; a utrácí-li někdo peníze, které mu nepatří, nemusí to zrovna pečlivě promýšlet… takže proč se třeba nepokusit vrátit zašlou slávu dávno zapomenutému bohu?

DJ Trump vyhrál velký souboj PvČ, a USA mají nového prezidenta; je to samozřejmě děs, leč chlácholit se můžeme tím, že Hillary by nebyla o moc lepší. Co nastane? Až utichne shitstorm a DJ Trump začne vykonávat svou funkci, zjistíme, které ze svých předvolebních slibů myslel jak moc vážně; obávám se, že se staneme svědky toho, jak v otázkách jako snižování daní svým závazkům nedostojí, zatímco ve slibovaném protekcionismu se bude vyžívat. Čas též ukáže, o co skutečně šlo těm jeho příznivcům, kteří jej před volbami glorifikovali a dělali z něj hrdinu, jenž přinese svobodu, naději a „konečně změnu k lepšímu“; je více než evidentní, že DJ Trump nic z toho nezajistí… otázkou zůstává, zda pak bude pro své fanoušky zklamáním, nebo ne; já doufám, že ano, neboť opak by znamenal, že jim nešlo ani tak o svobodu, ale hlavně o protekcionismus, což je nejspíše to jediné, co bude jejich kandidát schopen prosadit.

Za povšimnutí též stojí všechny ty články velebící DJ Trumpa jako zachránce, spasitele, změnu a bojovníka proti establishmentu, které vyznívají naprosto absurdně, pročež když na to člověk upozorní a přinese nějaké protiargumenty, jejich autoři či propagátoři rázem přecházejí ze struny „božský Trump“ (kterou jsem kritizoval) na „menší zlo“ (s čímž sice nesouhlasím, ale chápu); další logickou bombu pak představují hlasy, jež teď slaví vítězství muže z lidu a outsidera, protože miliardář s konexemi na politiky a penězi na masivní kampaň, to je panečku typický underdog bez šance, jenž vyhrál jen díky Boží prozřetelnosti a bdělému rozumu amerického lidu (který si před čtyřmi lety zvolil Obamu, z čehož se mohli často titíž lidé zbláznit), něco jako Babiš u nás (mnozí poukazují na podobnost se Zemanem, ale všimněte si, že Babiš sedí daleko lépe). Inu, doufejme tedy, že nás DJ Trump zasáhne co nejméně.

Jedna z kritik kapitalismu 19. věku tvrdí, že děti a mladí lidé tím, že pracovali si tělesně značně škodili. V některých případech byla práce fyzicky náročná, a proto se teprve rostoucí těla mladých deformovala. Tehdejší lidé však tyto poznatky buď vůbec neznali anebo je prostě nepovažovali za významné. Brněnský historik L. Fasora k tomu pro naše země píše: "Otázka regenerace pracovní síly byla v tarifních smlouvách tematizována velmi málo, byla zřejmě svoji abstraktností mimo horizont vyjednávajících a problém se okrajově objevoval hlavně v osvětových rubrikách socialistického tisku.". Zajímavé však je, že dnešním lidem nevadí to, že se uzavřou 6 a 7 leté děti do škol, kde jsou tyto nuceny sedět týdně 25 - 30 hodin na židli, přičemž si tak kazí za časté svoje nedorostlá záda. Protože dnes je řada pracovních příležitostí sedavých, může to pro některé z nich znamenat v budoucnosti potíže se zády případné aspoň urychlení nástupu těchto potíží. Zřejmě, ale co stát činí, dobře činí.

Američané mají dnes velký den – prezidentské volby; na rozdíl od českých prezidentských voleb, kde nebylo na výběr vůbec z ničeho, v USA je alespoň jeden kandidát, kterému si umím představit, že bych to hodil, a tím je Gary Johnson. Dotyčný však nemá šanci a reálný souboj „píča versus čůrák“ proběhne mezi nechutnou socialistkou a totalitářským populistou; a kde že je to menší zlo? Hillary je klasická etatistka, DJ Trump něco jako americký Babiš; oba dva mají dle mého názoru tu pozoruhodnou vlastnost, že v případě jejich zvolení (a k jednomu z nich bohužel dojde) budou mít Spojené státy nejhoršího prezidenta všech dob (ne že by to s Obamou bylo o moc lepší). Co tomu říkám já? Asi by mi malinko méně vadilo vítězství Hillary, DJ Trump se mi daleko více hnusí lidsky (ne tím buranstvím, nýbrž zlým totalitářstvím); opačný názor plně chápu, krkem mi však lezou ty články, které jednoho z kandidátů glorifikují.

Před časem jsme se mohli ve Stokách dočíst špatné zprávy o tom, jak svině z pražského magistrátu likvidují řidiče Uberu; nyní přináším zprávu dobrou – soudní spor s prvním řidičem Uberu magistrát prohrál. Snahou bylo dotyčného zkasírovat o patnáct tisíc korun za nelegální taxikaření; Městský soud v Praze však tuto pokutu zrušil s tím, že Uber není taxislužba, nýbrž placená spolujízda (se zdůvodněním, že taxislužba je dle zákona pro každého, zatímco Uber poskytuje služby jen úzkému okruhu lidí, již si nainstalovali mobilní aplikaci). Řidiči gratuluji a rozhodnutí soudu vítám; horší však je, že v odůvodnění rozsudku se lze mimo jiné dočíst, že využívání mobilní aplikace Uber nebylo zapovězeno žádným právním předpisem – doufejme, že toto nikdo nevezme jako návod. Pro tentokrát však magistrát dostal přes prsty; doufám (i když příliš nevěřím), že tímto buzerace řidičů Uberu skončila.

Existuje jakýsi buzerační zákon, jenž nařizuje kamioňákům pětačtyřicetihodinovou přestávku každý týden; v Belgii tuto buzeraci upgradovali na stav, kdy řidiče pokutují v případě, že se rozhodnou tento čas trávit v kamionu. A aby toho nebylo málo, francouzská a belgická vláda se shodly na společném postupu, kdy se snaží skrze EU protlačit nařízení, podle kterého by řidiči nesměli tuto přestávku trávit ani v hotelu; cíl zjevně spočívá v odeslání dotyčných „domů“. Jedná se o typický protekcionismus, o jehož nesmyslnosti psal již před bezmála dvěma staletími Claude Frédéric Bastiat, jenomže kdo by se obtěžoval čtením, když má na své straně sílu státu v podobě ozbrojené policejní pěsti; ve světle takových opatření pak působí paradoxně a absurdně řeči o tom, jak potřebujeme Evropskou unii kvůli otevřenému trhu, když její vlastní byrokracie trh jen svazuje a dělá vše pro jeho deformaci.

Včera byly Dušičky, o dva dny dříve Halloween; a na Internetu se to zase hemží pseudovlasteneckými články a úvahami o „našich Dušičkách“ a „tom americkém svátku Halloweenu“, kterým si Dušičky nemáme nechat „vytlačit“. Typickou odpověď na to pak představuje námitka, že Halloween je vlastně keltský svátek a Dušičky zas nejsou tak úplně původně „naše“; nicméně jak už to tak bývá, obránci tradic bývají velmi často ti, kdo se příliš neobtěžují o nich něco zjišťovat, hlavní je bránit něco „našeho“. Mně osobně jsou Dušičky ukradené a byl by i Halloween, ale mám vážně rád ty usměvavé dýně, takže jsem fanouškem onoho keltského svátku; na druhou stranu plně chápu, že někdo zas preferuje Dušičky (a další má pro změnu rád obojí, jiný nic). Nerozumím ale těm neustálým řečem o „našich tradicích“ a jak si je nemáme nechat vytlačit jinými… proč ne?

Plně chápu, že někdo má raději Dušičky třeba proto, že rád chodí za příbuznými na hrob, nebo prostě jen nemá rád Halloween (kupříkladu ty úžasné dýně); zcela mimo mé chápání však leží postoj, že bychom měli nějak „chránit“ Dušičky jen proto, že jsou „naše“. V čem je „naše“ tradice lepší než „cizí“ tradice? Osobně si myslím, že na tom nezáleží; některé obyčeje mám rád, další mě nezajímají, ale rozhodně je mi naprosto jedno, jaké mají kořeny, případně zda jsou u nás dostatečně tradiční. Posuzuji vždy věc samotnou, nikoliv její původ; cokoliv českého není (jen pro svůj původ) o nic lepší než cokoliv (třeba) slovenského či německého. Jen vlastenci mají neustále potřebu tlačit všude „to své“, ale především se vymezovat proti „tomu cizímu“; spor „Halloween versus Dušičky“ považuji za nesmyslný a jeho vlasteneckou rovinu za absurdní.

Brouzdám si takhle Internetem, když tu náhle na mě vyskočí reklama Evropské lidové strany v Evropském parlamentu: „Také vám vadí, že různé značky mobilních telefonů používají jinou nabíječku? Díky regulaci EU budou muset výrobci telefonů prodávaných v EU od roku 2017 nabídnout zákazníkům univerzální nabíječky použitelné na všechny značky smartphonů. Konec otravného shánění vaší nabíječky a méně elektronického odpadu!“ Nechci teď úplně řešit, proč je to zase absolutní prasárna, to asi každý chápe, nicméně jaký to má teď (!) smysl, když se konečně výrobci tržní cestou v zásadě sjednotili na USB nabíječkách? Krom toho si umím velmi dobře představit, jak bude naše realita prezentována, až se z ní stane historie: Každý typ telefonu měl jinou nabíječku, až přišla EU a konečně to sjednotila; co na tom, že nabíječky se nejprve tržně sjednotily, aby pak přišla EU a vydala nesmyslné byrokratické nařízení.

Možná jste již slyšeli Babiše hulákat, že za jeho vlády poprvé klesl státní dluh a že si půjčujeme méně než dříve; připouštím, že technicky vzato tentokrát (výjimečně) nelže. Leč když se podíváme na schodek rozpočtu, zjistíme, že jsou to pořád pálky jako kráva; jak je to možné, ptáte se? Umí Babiš čarovat? Inu, nápovědou budiž fakt, že třeba v roce 2012 vzrostl státní dluh o (velmi zhruba) dvě stě miliard korun, zatímco schodek činil „jen“ asi sto; ano, takový finanční mág Babiš je, dokáže vypůjčené peníze nechat pár let na účtu, pak je použít a machrovat, že se nezadlužuje – no řekněte, kdo z nás tohle dovede? Navíc tu máme cash-pooling – stát si zákonem udělil možnost jen tak disponovat s penězi některých (i nestátních) institucí (například zdravotních pojišťoven), které pak sice musí vrátit, ale do státního dluhu se nezapočítávají; co tedy odpovíme Babišovi na jeho kecy o snižování dluhu? „Ale hovno!“