Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Lidl se rozhodl zvednout platy prodavačů a prodavaček a k tomu přidat i možnost kratšího úvazku. Navzdory všeobecné představě, že prodavačka je podřadná málo placená práce, která není náročná, a jejíž uchazeči stojí před branami podniků dlouhou frontu, je skutečnost taková, že ta práce je náročná, namáhavá, zodpovědná, a málokdo v ní vydrží delší dobu. Fronty na toto zaměstnání jsou tedy velmi krátké, a nepomáhá tomu ani velmi nízká nezaměstnanost. Zaměstnanců je prostě málo, a zaměstnavatelé se o ně přetahují. I na pracovním trhu tedy platí zákon poptávky i nabídky - nedostatkové zboží (zaměstnanec) zdražuje, protože si může dovolit říct o víc peněz, a zákazník (zaměstnavatel) na to přistoupí, protože levněji nesežene. Není potřeba zásahu státu, aby se tohle stalo.

Lze očekávat, že se mzdy zvedají a budou zvedat i v jiných firmách a oblastech. Lze také očekávat, že stát přispěchá se zvednutím minimální mzdy, aby si lidé nestihli všimnout, jak zbytečný nástroj to v této situaci je. Ano, až přijde krize, náraz bude tvrdý, a minimální mzda zvýšená tak, aby měla vůbec ještě nějakou relevanci, se stane velkou překážkou. Do té doby budou růst platy. Zcela tržně budou zlí kapitalisté nabízet za vykořisťování dělnické třídy stále více peněz. Což je dle mého názoru něco, s čím socialisté (ať už z politických stran, odborů, nebo široké veřejnosti) nepočítali, přestože jim to, že platy porostou, říkáme už delší dobu. Tvrdě pracující socialistický lid bude zmaten, neboť přirozené chování trhu zcela odporuje jejich světonázoru. A to je dobře.

Spolu s tím mne však napadá ještě jedna věc. Myšlenka, která je v mé hlavě už dlouho. Spustí zvyšování mezd v mnoha firmách jakousi akci Krysař? Oč jde - pokud platy v soukromé sféře převýší ty veřejné, začne stát přicházet o své zaměstnance? Zajde stát na to, že nebude nikdo, kdo by mu sloužil? Byť si myslím, že tak daleko to stát nenechá zajít (a bude velmi zajímavé sledovat, jak to zařídí), je to krásná představa.

Paní Jílková, i přes nespočet onálepkovaných lidí od pohledu znalých, z nichž bylo i pár opravdových státníků, žádný nebyl Vám schopen odpovědět. „Kam se všichni řemeslnicí v Česku poděli, když si můžou ti šikovní a pracovití vydělat 50 i 60 tisíc korun měsíčně? Proč se mladí nehrnou na řemesla, když jde o perspektivní zaměstnání?“ tážete se na úvod. „Obuvník, hodinář, sklenář. Kdo bude dělat tyto profese, když o ně není zájem? Co s tím náš demokratický stát udělá?“ ptajíc se stavíte ony státníky do nelehké pozice. Kapky ledového potu stékají jim po tváři za límce košil. Krčí se. Neví jak se bránit. Přece nemůžou říct, že nic. „No a co teprve pokrývač? Jeden! Jeden student v ročníku!“ dodáváte.

Věřím, že jako ortodoxní etatista věříte ve spásu státem. Ale nee. Již nebude dráteníků a hrnčířů. A my stejně budeme. A pokud jde o tak perspektivní profese s krásným finančním ohodnocením, nevysílá to k uším našeho pracujícího lidu signál, na který odpoví zájmem? Nevěřím, že pracující lid je natolik hloupý, že nechá své kluky a holky vyučit se kuchařem-číšníkem. V oboru, „který je přesycen a je potřeba ho razantně regulovat“ a v němž se pracuje za podřadné ohodnocení, namísto aby se učili řemeslu perspektivnímu s ohodnocením natolik lákajícím.

Ale přece záchvěv rozumného vlnění: „Je to o zájmu žáků. Firmy a trh mají motivovat žáky.“ „Vy si děláte srandu! A nemáte to dělat vy na ministerstvu?“ popadáte dech. Ne, paní Jílková. Ne! Nemějte strach. Nechme na lidech, jaké profese budou populární a které ne. A trh, to kouzelné slovo, se o to postará. Při nadbytku pekařů, bude jejich ohodnocení klesat a s ním bude klesat i zájem a až bude po určité profesi zájem růst a bude těchto řemeslníků nedostatek, poroste i ohodnocení a zájem ze strany našeho pracujícího lidu. Nechtějme, aby nám úředník říkal, kolik klempířů je potřeba, a červenou křídou psal na panel „pětiletka“. Jak je vidno, ten stát ani nyní schopný zajistit „školy na řemeslníky“. Již teď si trh profesi žádá, ale počet studentů je pětiletkou daný. Nedaří se mu. Možná bychom mu mohli pomoct a dopřát mu zasloužilou penzi.

Doufám, že jsem vám nastínil pár myšlenek, které vás dovedou k odpovědím na vaše otázky.
Váš Bitfoxer

Hlučín patřil do oblasti protěžovaného ocelového srdce republiky - Ostravska. Místní kronika se zmiňuje o tom, že rozvoj infrastruktury města nedržel krok s růstem počtu obyvatel: „Město zásoboval státní obchod, ale síť prodejen nedostačovala požadavkům zákazníků. Na Rovinách se situaci podařilo částečně zlepšit otevřením prodejny potravin. I tak vládl všeobecně neustálý nedostatek masa, což muselo být velmi nepříjemné a pro dnešní poměry téměř nepochopitelné.“ Zato využití jeslí se zde pohybovalo kolem 70%. „Stálý nedostatek bydlení si vynucoval stavbu nových kapacit.“. V 70. letech 80% obyvatel žilo v nových bytech a výstavba dalších pokračovala, a to i při kritickém nedostatku stavebnin. Ty se v podstatě měly přidělovat. V 80. letech: „V letních měsících scházely v prodejnách potravin slazené minerální vody, mezi sýry nebylo příliš na výběr. Vázlo zásobování ovocem a zeleninou. Co se týká průmyslového zboží, nedostávalo se mrazniček a barevných TV přijímačů. V prodeji masa obchodníci často vázali jeden druh na jiný, méně atraktivní, nebo dostaly hospodyňky k požadovanému druhu masa automaticky dováženo maso horší kvality nebo odřezky, apod. Panoval nedostatek ponožek a punčochového zboží. Pokračujme dále: „Dnes již tyto řádky zřejmě vzbuzují úsměv, ovšem tehdy byla rada města nucena zavést u nedostatkového zboží prodej 50/50, tzn. 50% dopoledne a 50% odpoledne, čímž vyšla vstříc zaměstnaným ženám." (CHRÁSTECKÝ, M. a KLADIWA, P. Hlučín 1256-2006: 750 let města.).

Každou chvíli někde čtu o tom, jak je společnost rozdělená. Kavárna versus „slušní Češi“, sluníčkáři versus islámobíjci, lůza versus lepšolidi. A při posledních prezidentských volbách se to sem tam dávalo za vinu Zemanovi! To on rozděluje náš národ! Vážně? Ale houby s octem!

Ve skutečnosti společnost rozděluje demokracie sama o sobě. A protože jsem kapitalista, dovolím si to vysvětlit na kapitalistickém příkladě. Jsou lidi, co mají rádi Pepsi, a lidi, co dávají přednost Coca-cole. Každý může jít a koupit si, co chce. Někdo Pepsi, někdo Coca-colu. Dovedete si ale představit, že by v obchodě mohli prodávat jen jedno z toho a rozhodlo by se o tom hlasováním? Co by se stalo, kdyby vyhráli ti, co preferují Pepsi? Inu, byli by spokojení, avšak ti, co dávají přednost Coca-cole by byli naštvaní a frustrovaní.

U státu si musíme zvolit jen jedno. Jestli chceme Trumpa nebo Killary, jestli nám má vládnout EU nebo ne. Jestli bude prezident Zeman nebo Drahoš a tak dále. Je na čase tento systém, který separuje lidi na různé skupiny, zahodit a zkusit něco, co spíše motivuje lidi držet při sobě a spolupracovat. Třeba kapitalismus…

Jelikož mě v brzké době tato událost čeká, ráda bych se zde pozastavila nad možností svobodné volby nastávající matky, jak, kde a s kým chce porodit své dítě. První možností je samozřejmě klasický porod a následný pobyt v porodnici. O stavu našeho zdravotnictví a nemocnic se asi netřeba rozepisovat – nastávající matka se vystavuje (velmi vysokému) riziku nepříjemného a přepracovaného personálu, neosobního nemocničního prostředí, narušování porodu přítomností více lidí a bohužel někde stále i rutinních lékařských zásahů, které si nepřeje a které porodní proces mohou zkomplikovat. Jelikož psychika hraje u porodu velmi důležitou roli, není to žádná velká paráda.

V mnoha zemích jsou příjemnou alternativou tzv. porodní domy. Ženy zde mohou rodit v příjemnějším prostředí, způsobem, který jim vyhovuje a za přítomnosti porodní asistentky, kterou si zvolí. Porodní domy jsou zřizovány vedle porodnic, tedy v případě komplikací je možné rodičku bleskurychle převézt. Zákon u nás porodní domy sice povoluje, nicméně Ministerstvo zdravotnictví jim nastavilo vyhláškami takové podmínky, že v praxi není možné je provozovat (více např. v článku zde).

Poslední alternativou pro ženu, která nechce rodit v porodnici, je pak domácí porod. Aby ale stát už tak rizikovou záležitost učinil ještě rizikovější, pokutuje vysokými částkami porodní asistentky, které tyto porody vedou. Takže bohužel žena, která se rozhodne nepodstoupit jedinou státem schvalovanou variantu porodu, je odkázána na velmi riskantní porod doma a ještě bez asistence odborně vzdělané osoby.

Nedávno jsem se s kamarádem dostal do menší světonázorové rozepře. Zatímco já jsem libertarián a věřím ve volný trh, on nesnáší kapitalismus a neustále kritizuje různé firmy a společnosti. Tak například družstvo Coop, které na jedné malé vesničce zrušilo prodejnu, neboť byla dlouhodobě ztrátová a nevyplatilo se ji provozovat. To znamená, že obyvatelé této vesničky budou muset jezdit nakupovat do vzdáleného města, což může být pro některé i značně problematické (třeba pro staré lidi). Starosta města nabídl Coopu 10.000 Kč měsíčně coby vyrovnání ztráty, když svou prodejnu zachová. Ovšem Coop si řekl o 12.000 Kč. Starosta si spočítal, že je to příliš a dohoda padla.

Podle mého kamaráda je špatné, že společnosti myslí hlavně na zisk a ne na dobro lidí. A to mu na trhu vadí – vše je jen o zisku – ale kde je nějaká lidskost? Zamyslel jsem se a došel k závěru, že můj kamarád se chová přesně jako Coop. Také neustále myslí na jen svůj zisk. Kdyby si chtěl třeba pořídit knihu 1984 od Orwella a v jednom knihkupectví by ji měli za 150 kč, zatímco v druhém za 50 kč, pochopitelně dá přednost té levnější. Kdyby ta kniha stála až 1500 kč, nepochybně ji nekoupí vůbec, jelikož je tato cena pro něj příliš vysoká a on si té knihy na tolik necení. Úplně stejně jako si Coop necení své ztrátové vesnické prodejny. A přitom by si ji stejně mohl koupit, i když pro něj nemá takovou hodnotu. Třeba proto, že by chtěl být lidský a potěšit majitele knihkupectví. Ale ne, to neudělá. Myslí ekonomicky stejně jako ta firma. Sám sobě to ale odpustí, zatímco firmám ne.

Kdo by neznal dva oblíbené večerníčky z období komunismu, v kterých vystupovaly dvě známé bytosti. Statkář a de facto i podnikatel Trautenberk (Krkonošské pohádky) a sedlák, kupec a řezník Krkovička (Jája a Pája). Tyto večerníčky jsou dodnes velmi oblíbené. Avšak je nutné říci, že jde ve své podstatě o bolševickou propagandu, která měla manipulovat s dětmi. Obě dvě postavy jsou pojaty jako lakomé bytosti, bažící jen po zisku a jdoucí za svým cílem bez ohledu na vše ostatní. Tato charakteristika je připojena právě k tomu, že jde o statkáře, sedláka, kupce, podnikatele apod. Místy jde děj těchto večerníčků až k ekonomickým absurditám. Například v jednom díle (Jak Trautenberk prodával vodu), když je sucho a málo vody, se rozhodne ničemný Trautenberk postavit na potoce přehradu a vodu z ní prodávat lidem. Avšak Krakonošovým zásahem dojde k rozvalení přehrady. Trautenberk tak sice nic nevydělá, ale lidé zároveň přijdou o rezervoár vody, který mohl vodu v krajině zadržet. A nemohou si cennou vodu ani koupit, ergo nemůžou uspokojit své potřeby (pro puntičkáře s krumpáčem i bez něj: ano je možné, že Trautenberk postavil přehradu bez řádného povolení na veřejném pozemku, ale v uvedeném dílu se nic takového neprobírá, jde zde jen o prodej vody. A ostatně ani Krakonoš se neprokázal žádnou bumážkou s demoličním výměrem!). Hádám, že v Krkonošských pohádkách záměr (autorka pohádek se k večerníčku moc nehlásila, prý i kvůli změnám jakými prošla postava Trautenberka) rudé šlechtě ani zdaleka nevyšel. Ilja Prachař prostě své spoluherce mistrovsky přehrál, a to přesto, že šlo / jde o vynikající herce. Postava Trautenberka se tak stala mezi dětmi sprostého lidu velmi populární. Dnes se po něm jmenuje pivo, kapela i penzion.

12. 2. 2018 vyšel na Lidovkách článek ke hře Kingdom Come: Deliverance, jež poukazuje na srovnání herního a filmového průmyslu. Právě toto srovnání nabízí jasný kontrast mezi dvěma odvětvími zábavního průmyslu, kdy jedno nedostává ani korunu z veřejných peněz, a druhé je až extrémně zadotované. Zatímco Kingdom come spolu s tituly jako Operace Flashpoint nebo Mafia dosáhly bez veřejné podpory celosvětového věhlasu, štědře dotovaný filmový průmysl plodí desítky filmů ročně, anižby je publikum vůbec zaregistrovalo. Přitom roční rozpočet Státního fondu kinematografie se pohybuje v částkách přesahujících jednu miliardu korun. Z tohoto rozpočtu bylo například v roce 2016 vyplaceno 51 filmových pobídek a podpořeno 109 filmových projektů. Sami sebe se zeptejte, kolik kvalitních českých filmů jste za rok viděli? A za kolik byste byli ochotni zaplatit?

Veřejná podpora tedy vede jen k vytváření kvanta produktů, o které nikdo nestojí, dochází k rezignaci na kvalitu, kdy systém dotací umožňuje přežívat i autorům, kteří by v rámci volného trhu neuspěli. Dalším důsledkem je nekonkurunceschopnost českého filmového průmyslu a selhání v konfrontaci se světovou kinematografií. Naproti tomu herní průmysl ukazuje, že bez veřejné podpory vzniká mnohem méně projektů, ale přežijí jen ty kvalitní, které mají šanci uspět v globální konkurenci. Úspěch českých vývojářů neušel ani politické reprezentaci. O herní průmysl se zajímá Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL), který vyzval herní společnosti, aby definovaly požadavky, jak jim stát může pomoci. Lze jen doufat, že výsledkem nebude Státní fond ....

Již více než rok platí nařízení Evropské unie (1169/2011), kvůli kterému nemůže být na etiketách uváděno, že jsou to brusinky, když to jsou ve skutečnosti klikvy. Ač na označení brusinky byli všichni v ČR zvyklí. Je to podobné, jako když Evropská unie zakázala prodávat pomazánkové máslo a Tuzemský rum. EU se ohání ochranou spotřebitele. Spotřebitel ale tento problém evidentně neřeší. Nevadilo mu, že se klikvy vydávaly v obchodech za brusinky. Kdyby mu to vadilo, tak by na to reflektovali sami výrobci a dodavatelé (na nezregulovaném trhu přežije jen ten, kdo plní přání zákazníků). Můžeme říci, že nebyla poptávka po tom, aby se klikvy označovaly jako klikvy.

Jediné, co tento zákon přinese je zmatenost zákazníků. Paní Nováková teď přijde jako každý den do svého oblíbeného obchodu. Zjistí, že nemají brusinky jako vždy. V lepším případě se zeptá prodavačky a ta jí řekne, že se teď musí jmenovat jinak. V horším případě odejde z obchodu, nekoupí si zboží. V důsledku tohoto neproběhne spousta dobrovolných směn, na kterých je (na volném trhu) ekonomika postavena. Modelový příklad z pohledu zákazníka ukazuje, jak je toto nařízení špatné. Z pohledu obchodníka je to ještě děsivější. Obchodník musí na vlastní náklady předělat etikety, vyrozumět odběratele. Odběratelé musí informaci předat prodavačkám, aby mohly odpovídat na otázky zákazníků. Tento čas by mohli všichni účastníci tohoto řetězu využít efektivněji.

Co se stane, když se obchodníci zákonu nepodřídí? Přijde kontrola, která jim dá pokutu. Když ji odmítnou zaplatit, tak na ně pošlou exekutory a peníze si násilím vezmou. Suma sumárum – tento zákon nepomůže vůbec nikomu. Zákazníka zmate, ekonomice uškodí (firmy by mohly místo toho dělat něco efektivnějšího, někteří zákazníci kvůli tomu nenakoupí), obchodníkům způsobí dodatečné náklady (na nové etikety), spotřebuje to veřejné prostředky (kontroloři jsou placeni z našich daní). To vše je docela velká cena za to, abychom lpěli na termínech. Nemyslíte?

S nemnohými nesdílím obavy o osud evropské integrace, sdílím totiž obavy o osud člověka… pro velké strategie a obecná moudra se jaksi nevidí, že je zbavován svobody. Možnosti dělat si za své na svém co chce, pokud nezasahuje do analogické možnosti jiného. Pro mě není otázka, jak velká je autorita, která tu svobodu omezuje. Zda je na úrovni obce, kraje, ČR, EU či celé zeměkoule. Pro mě je důležitá její agenda. Ano, za většinu z problémů, ze kterých obviňujeme EU, můžeme sami, resp. naši vládci, slunce naše jasná… Podle mě do té doby, dokud jakákoliv autorita zasahující do ekonomických a společenských vztahů, bude mít vůbec možnost „řešit“ takovéto věci, půjde to s ní od desíti k pěti.

Tam, kde je bezmoc, tam propuká apatie nebo hysterické hledání viníka. Když je reprezentantem bezmoci (a stupidních rozhodnutí) EU (a že zhusta právem, nic na tom nemění fakt, že regulace zakřivení okurek byly zrušeny „už“ v roce 2008), budou lidi vidět nepřítele v EU. A dokud se zastánci integrace (co to je? ta původní volná zóna pohybu zboží, kapitálu a lidí? nebo dotované zemědělství? nebo kvóty? dotace? ....) nenaučí rozlišovat, co odpůrcům integrace vadí, dokud neoddělí lidi jako jsem já od nácků, kterým jde jen o to pást si své stádečko, aniž by jim do toho kecal někdo s delším bičem, bude EU rozdělovat lidi čím dál víc.

Po přednášce o soudnictví a delší pauze pokračuje cyklus Anarchokapitalismus v Paralelní Polis, který se už pomalu blíží ke svému konci; i proto přituhuje a témata jsou stále těžší a těžší, tohle patří k těm nejvýbušnějším. Jsem moc rád, že už skoro rok a půl chodíte v tak hojných počtech!

Dnešní přednáška bude přímo navazovat na minulou, kde jsme rozebírali řešení sporů v případech, kdy obě strany více méně spolupracují; dnes se podíváme, jaké možnosti nabízí volný trh v situacích, kdy alespoň jedna ze stran o mírové a spravedlivé řešení nemá zájem. Rezignují lidé bez státu na spravedlnost a budou se střílet na potkání na ulici? Začnou spolu bezpečnostní agentury válčit v rámci konkurenčního boje? A co chudí? Bude-li bezpečnost služba jako každá jiná, co si počnou ti, kdo prostě nemají peníze? Stanou se volnými cíli sadistických vrahů? To vše – a mnohem více – budeme večer probírat!

Všichni jsou zváni na příští přednášku (ta bude za měsíc, tedy 14. března), ale především na křest knihy Anarchokapitalismus! Přijďte tedy 1. března do Paralelní Polis (podrobnosti a harmonogram zde).

Těším se na vás dnes večer ve 20 hodin v Paralelní Polis.

Mám pocit, že neangažovaným lidem je potřeba opakovat stejné věci různě. Každému zaleze mezi uši něco jiného. Jiná formulace. Jiné klíčové slovo. Nebo třeba příklad. V daném případě (zde) se ukazuje na Pirátech, proč ani oni nejsou svobodným řešením. Jen další v řadě, kdo chce buzerovat bližního svého. Stát je stále modla. Stále ve mně více a více sílí pocit, že jediným řešením je stejně lidem normálně vymýt mozky reklamou. Jinak se to k nim asi stejně nedonese… Reklamní sdělení, že stát je špatný sluha a zlý pán. Musí to viset všude a pořád. Je nějaký jiný způsob, než někde vyhrabat 50-100 mega?

Sabina Slonková a Jiří Kubík zavítali ve své poslední reportáži o agresivitě Finančních úřadů také na Nejvyšší správní soud. Během rozhovoru jsou v pozadí vidět naplněné police knihami, kterých si divák nevšimne. Až v momentě, kdy sám Josef Baxa, šéf NSS kritizující stav našeho právního systému, ukáže na police rukou a reportérům sdělí, že pouze horní police je zaplněna zákoníky z let 1918 – 1989. Zbylé dvě třetiny knih pak tvoří zákony z let naší „svobody“. Není tady něco hodně špatně?

Ve státech Oregon a New Jersey zrušili zákon, který dovoloval tankovat jen proškoleným pracovníkům benzínových pump. A nastala panika. Spousta obyvatel těchto států má teď strach, že si nenatankují, protože nebudou vědět, jak se to dělá. Jiní se bojí, že benzínku omylem podpálí. Jeden chlápek prohlásil: „Budu u pumpy čekat tak dlouho, dokud mi nenatankuje proškolený pracovník. Nechci páchnout benzínem!“ Nezní to povědomě? Ano, vždyť to je klasické: „Kdo by bez státu stavěl silnice?“ nebo „Pokud stát nebude regulovat drogy, všichni se ufetují.“ Připomnělo mi to jednu historku, kterou jsem slyšel na ankap subredditu. Jedna paní žila v komunistické Albánii, odkud se přestěhovala do Řecka. Chtěla si koupit čokoládu a v obchodě zjistila, že má dost peněz na dvě. Ale nevěděla, jestli může. Tak se zeptala prodavače, jestli je dovoleno kupovat více čokolád a jestli neporuší žádný zákon. Etatismus proměňuje dospělé lidi v poslušné submisivní pejsky, kteří nic neudělají bez dovolení.

Známe z dějin mnoho případů mužů, kteří jen dělali svoji práci. Například takový Adolf Eichmann, skvělý a uvědomělý řišský úředník vybraného vystupování, vedoucí oddělení správního řízení. Ženský na něj prý letěly, když randil s češkou Veronikou Lieblovou, ještě existují pamětnice, které vám na požádání vylíčí, jak byly hotový, když dorazil v té své uniformě. Byl to nejen pohledný esesák, ale oddaný pracovník a skvělý organizátor, a (především pro něj) je škoda, že se nenarodil do dnešní doby, protože by pochopil, jak blbý a nepraktický nápad je stavět koncentráky a vozit do nich lidi. Daleko lepší je nechat lidi tam kde jsou a ten koncentrák postavit kolem nich.

________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Protože to někteří nepochopili, uvádím, že se jedná o kriticky satirický popis současné reality; celý text (jehož pointou je něco trochu jiného) naleznete zde.

Lidská paměť je nejen velmi selektivní, ale také značně milosrdná. Stačí, když začnou chlapi vzpomínat na zážitky z vojny (osobně svědčit nemohu, protože jsem se této společenské hry na obranu socialismu s kalachem v ruce odmítl zúčastnit). Nikdo z nich si nepamatuje na buzeraci a šikanu a různá příkoří, která se mu přihodila, ale vyprávění se nese spíše v duchu veselých historek z natáčení. Očekával bych, že podobný efekt se odehraje i v mé mysli a paměti, a to špatné bude zapomenuto. Jenže ouha! Nedovedu si vybavit v těch posledních 30 letech ani jednu věc, o které stát nějakým způsobem rozhodl, o které bych řekl: ano, to už bylo dávno zapotřebí, či ano, to mám radost, to mi opravdu velice pomohlo. Mám snad nějakou mentální vadu, že mi zůstává v paměti pouze to, o co mě stát nejen materiálně, ale i na úrovni osobní svobody stále intenzivněji okrádá? A to nejen zdejší stát, a fortiori superstát Evropské unie.

Dobrá, mohl bych i připustit, že to je třeba určitá moje obsese, jenže stále častěji kolem sebe slyším, že nejsem sám. Například teď, po proběhlých volbách, se poměrně masivně ozýval názor, že volby byly zmanipulovány. Přes čtvrt století od pádu totalitního režimu tedy žijeme v zemi, kde velké množství údajných patriotů „svému státu“ vlastně vůbec nedůvěřuje. Ale také živnostníci a podnikatelé se se svým státem rozcházejí a v důsledku jeho šikany a byrokratické zvůle stále častěji uvažují, že raději založí svoji kariéru v nějaké jiné destinaci, než zde. Dobře to zaznamenal jeden kolega: „…republika se tak mění v sociální ghetto, které ti schopnější opouštějí, zůstavší jej milují a nenávidí zároveň“. Dává to nějaký smysl? A kdo tedy tomuto ghettu vládne? Et cui bono?

Ačkoliv se pravičáci, „alt-rights“ a různí „antisystémoví“ lidé s anarchokapitalisty v mnoha věcech rozcházejí, v některých se shodnou – jsme třeba proti byrokracii, odmítáme EU, chceme rušit různá omezení a podobně. Celá řada z nich se však proti ankapu staví dost ostře. Já sice rozumím tomu, proč nejsou anarchisté nebo aspoň minarchisté (a nepřišlo by mi ani správné jim to vnucovat), ale mám z nich pocit, že občas nevědí, co vlastně chtějí. Tak třeba změna ústavy ve prospěch držitelů zbraní. Nejprve se radují: „Politici nám slíbili, že držení zbraní se stane nedotknutelné ústavní právo! Hip hip hurá!“ Když anarchokapitalisté odpoví: „To se nestane. Politici vám to jen slibují, aby získali vás hlas ve volbách,“ nevěří jim: „Mlč, běž s tím ankapem do háje. Je to utopie a nemůže to fungovat.“ Jenže co se nestane? „Sakra, politici tu změnu ústavního zákona smetli ze stolu i s peticí! Zase se na nás vykašlali a vlezli do zadku nikým nevolené eurokomisi!“ A když anarchisté poznamenají: „A proč vás to překvapuje? Jinak to ani dopadnout nemohlo. Politikům jste ukradení,“ reakcí nezřídka bývá: „Přestaň mi cpát ty svoje utopie ala Liberland. To nikdy nemůže fungovat. Vraťte se zpátky na zem!“

A tak je to i s mnoha dalšími věcmi. Nechtějí buzeraci od policie, pokuty a byrokracii. Ale chtějí policii. Vadí jim, že politici zneužívají své moc, ale… chtějí politiky. Nerozumím tomu, když se někdo tváří tak antisystémově, protože ho systém (stát) hodil přes palubu, ale zároveň čeká, že mu ten samý systém (stát) hodí záchranný kruh, a nakonec se diví, když se tak nestane.

Známé rčení praví, že stát většinou řeší problémy, které sám vytvořil. Pokusil jsem se popsat na konkrétním případě, jaký je jeden ze způsobů tvorby „problému“ v rámci přípravy rubriky „Očima libertariána“ v Reflexu (odkaz). Tušíte, jak lidem, kteří nevystoupili z komfortní zóny vymytí mozku státem, lépe objasňovat, že dnešní stát není řešením problémů, že dnešní stát je problém?

Měl jsem tu čest pročíst asi 15 knih o Masarykovi a od Masaryka plus několik desítek Masarykových článků. Napsal jsem o něm i studii (vyšla jako články na Mises.cz a v doplněném znění na Bawerk.eu), kde jsem porovnával Masarykovy názory s názory klasického liberalismu (převážně Misesova liberalismu). Jaký jsem z toho nabyl závěr? T. G. Masaryk toho měl s klasickým liberalismem (zejména tak jak ho chápal L. v. Mises) velmi málo společného. Vidíme shodu jen v případě svobody myšlení a defenzivního použití násilí. Většinou se Masaryk také stavěl pozitivně k autonomii. Je také zřejmé, že Masaryk nebyl příliš velkým stoupencem zespolečenštění výrobních prostředků - tj. socialismu. Socializovat chtěl vzdělávání (vzděláváni je ovšem velmi významná oblast) a vyslovil se i pro socializaci dopravních prostředků a energetických zdrojů. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků - tj. kapitalismus - nemůže být dle Masaryka celý odstraněn. Kdybychom hleděli na Masarykovy názory a postoje z Misesova stanoviska, zařadili bychom Masaryka mezi intervencionisty: „Soukromé vlastnictví výrobních prostředků má nadále trvat, jednání vlastníků výrobních prostředků – opatření podnikatelů, kapitalistů a pozemkových vlastníků – se má regulovat, kontrolovat a řídit vrchnostenskými příkazy a vrchnostenskými zákazy.“ (Mises). Víceméně se jedná o systém, v kterém dnes žijeme. V dobové atmosféře sklonku Rakouska-Uherska a i v tzv. první republiky byl Masarykův intervencionismus radikálnější až radikální. Z našeho dnešního pohledu by šlo již o intervencionismus spíše umírněnější, některým se možná jevící jako "liberální". Co naopak může na Masarykovi i klasický liberál příznivě hodnotit? Určitě osobní statečnost a postoje v případě například Rukopisů, Polenského procesu a Záhřebského procesu. Zajímavý je také Masarykův poměr k náboženství, který je osobním poměrem člověka k Bohu bez nutnosti církevnictví.

Jeden jev mi leží v žaludku už hodně dlouho a teď, během prezidentské volby, vyplaval opět na povrch, silnější než kdy dřív. Tím jevem jsou hádky, případně rovnou bohorovné pamflety o tom, co je důležité a co je banalita. Nebudu opět připomínat to, co snad ví každý a k čemuž už toho bylo tolik napsáno - tedy že neexistuje nic jako objektivní banalita. Pro každého člověka může být důležité něco úplně jiného. Mně je třeba úplně jedno, jaké bohy si lidé vymysleli, někdo jiný by mě ale za ta slova klidně zavraždil, byť by kvůli tomu šel do vězení.

Chci se ale na věc podívat z úplně jiného úhlu. Nejde mi na rozum, proč jsou údajné banality pro některé lidi tak důležité. Během prezidentské debaty jsem viděl lidi se rozčilovat, proč se tam jako probírá kouření v restauracích. Vždyť je to banalita! Bylo by přece tolik důležitějších věcí k prodiskutování! Pikantní je, že to říkají mnohdy titíž lidé, kteří zákaz kouření před časem arogantně prosazovali (mrkněte např. na Britské listy). A tady vidím rozpor. Proč se tedy vůbec kdy zaobírali nějakým zákazem kouření? Vždyť je to banální, je to bezvýznamné téma, tak ať si ti kuřáci v těch putykách kouří, ne? Proč nad tou banalitou nemávli rukou? Proč tolik energie věnovali bezvýznamné otázce? Byla by nakonec ironie, kdyby jejich prezidentský kandidát prohrál kvůli tomu, jaký postoj zaujal vůči údajným banalitám. Ale třeba by se konečně poučili a uvědomili si, že oni nemají žádné právo rozhodovat o tom, co je a není pro ostatní lidi důležité.