Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Typickým argumentem pro dotace různých odvětví (zejména třeba zemědělství) bývá, že ostatní země také dotují „domácí“ producenty, takže musíme skrze dotace udržovat konkurenceschopné i ty naše; to sice vypadá na první pohled krásně, ale z ekonomického hlediska si tím nepomůžeme (důvody jsem rozebíral již dříve). Teď mě však zajímá jiná věc: Proč bych měl pomáhat nějakému zemědělci, kterého ani neznám, aby byl konkurenceschopný jinému zemědělci, kterého též neznám, jen proto, že ten první je Čech? Záleží mi na blahu lidí (bez ohledu na stát); a na blízkých lidech mi záleží více než na méně blízkých, na známých více než na neznámých, to mi připadá přirozené a samozřejmé. Není mi ale jasné, proč by pro mě mělo být blaho Čechů důležitější než blaho libovolných jiných lidí; z jakého důvodu bych měl cítit sounáležitost vůči někomu jen podle toho, jak nějací politici nakreslili do mapy nějaké hraniční čáry?

Nedávno jsem poslouchal (roky) starý záznam jakési diskuse s Petrem Gazdíkem; vysvětloval v něm na základě své minulosti a „životního příběhu a zázemí“, proč by nikdy nevzal úplatek. Předpokládejme na chvíli, že mluvil pravdu a jedná se vážně o hrdého neúplatného člověka; hned vzápětí se značnou hrdostí v hlase prohlásil, že hazardní lobby jej nikdy nezlomí a on bude proti hazardu bojovat po celý život, jinak by se nemohl podívat do zrcadla. Ten člověk si velmi pravděpodobně ani neuvědomuje, že prosazuje násilnou perzekuci nějaké skupiny lidí a šlape po jejich vlastnických právech; a víte, co je horší, než politik iniciující vůči vám agresi? Inu, mnohem horší je politik iniciující vůči vám agresi, který se ani nedá uplatit, aby toho nechal. Ani kdyby v parlamentu seděli všichni, kdo „to myslí dobře“ (a i k tomu máme daleko), stát nezačne fungovat v náš prospěch; naopak to leckdy může být ještě horší.

Je mi sedmnáct. Dnes jsme ve škole dostali za úkol vyjádřit se k situaci ohledně Trumpa. Po chvíli debaty s učitelem jsem vyjádřila, že mi je nepříjemné něco takového dělat, když vím, že situaci nerozumím a nemám na ni názor. Optal se mě, zda si uvědomuji, že budu už brzo volit. Proč? Měl to být snad pokus mě ponížit? Je přece zřejmé, že nelze rozumět všemu. Čekají snad etatisté, že všichni podřídí celý svůj život té jejich „morální povinnosti“ „zvolit dobře“? Vnímám to jako nátlak, abych z pocitu viny přijala názor většiny. Často se setkávám i s tím, že „nevím“ není odpověď – jako bych byla blbá a nezvládla se nad tím zamyslet. Když se ale zamyslím a dojdu k tomu, že raději řeknu nevím, než abych plácala nesmysly, tak to není závěr, který by si přáli, abych měla – a to se zdá jako problém. Demokracie mi připadá jako hra na to, že rozumíme všemu.

Pro zodpovězení otázky, zda poškozením reputace porušuji vlastnická práva (a tedy útočím a poškozený se může bránit silou), je třeba nejprve zjistit, zda lze reputaci vlastnit. Má reputace jsou vlastně názory lidí na mě; reputace je, co si ostatní myslí. A mohu vlastnit myšlenky a názory ostatních? Určitě ne. Jak bych tedy mohl vlastnit svou reputaci? Není to možné; není mým majetkem ani rozhodnutím, co si o mně budou ostatní myslet. Když mě tedy někdo pomlouvá, je na místě na to reagovat, pomluvy vyvracet nebo vše ignorovat (to záleží na rozhodnutí každého z nás); není však adekvátní použít fyzického násilí a omezit svobodu slova a vlastnická práva pomlouvače, neboť on na můj majetek nezaútočil, jelikož svou reputaci (tedy názory jiných lidí) nevlastním. Mohl mi uškodit, ale to samo o sobě neznamená porušení vlastnických práv; když mi s ním odejde partnerka, též mě to může poškodit, ale není na místě řešit situaci násilím.

Anarchistům, ať už kolektivistickým či individualistickým, je často vyčítáno, že jejich myšlenky jsou utopické, někdy dokonce dystopické. Etatisté si stěžují, že anarchisté slepě věří tomu, že se jejich utopické představy jednoho dne naplní. Tvrdí, že anarchistické myšlenky jsou hezká teorie, ale při racionálním zkoumání vyjde najevo, že jsou neuskutečnitelné. Nabádají ke kladení důrazu na vědecká fakta, kritické myšlení a zdravý rozum. Dnes schválila vláda den české vlajky. Kromě opakovaného náboženského rituálu ve formě voleb, indoktrinace státními symboly a báchorek o selhání trhu, jsme tak obohaceni o další rituální uctívání symbolů Nejvyššího českého utlačovatele.

Ó náš Nejvyšší, kterého jsme si na základě vědeckých fakt, kritického myšlení a zdravého rozumu zvolili v extázi po vhození papírku do urny s posvátným státním symbolem!

V souvislosti s vnitřní svobodou v sobě stále řeším otázku konzumu. Navzdory tomu, že je legitimní součástí volného trhu, se tato chronická fabrikace pocitu nedostatku a upírání pozorosti na věci, které nám chybí, projevuje svazováním našeho myšlení, které směřuje tam, kam bychom si často nepřáli. Co s tím? Nemyslím si, že cestou je žít asketický život odpírání, v němž touha zůstává stále přítomná nebo uměle potlačená. Přeci jen, nebyl by náš život pak stále svázán konzumem, tedy spíše formou jeho pravého opaku? Myslím, že cesta vede spíše skrze „sběratelství“. Sběratel má svou sbírku, tu opečovává, udržuje, ví, co je její součástí, avšak nebrání se tomu ji uměřeně rozšiřovat nebo naopak protřídit. Téměř žádná sbírka – podobně jako cokoliv v životě – dovednosti, vztahy, znalosti i majetek nebude kompletní, ale sběratele naplňuje více, co už nashromáždil, než to, co mu chybí.

Někteří říkají „v životě jsou věci, které musíš dělat, i když nechceš“. Já přemýšlím pozitivně a snažím se zařídit si život tak, abych dělal jen věci, které chci. Všiml jsem si ale, že se příliš nemění, co dělám, ale spíš to, jak o tom přemýšlím. Nad nudnou pracovní administrativou přemýšlím tak, že chci mít věci přehledné a fungující. Nad vynášením odpadků tak, že chci mít čistý domov. Zkuste změnit svoje přemýšlení nad činnostmi, které děláte. Mně se to velmi osvědčilo.

Pred pár mesiacmi som videl prednášku Tima o práve nevoliť. Pred pár dňami som sledoval prednášku Urzu, tuším o demokracii (áno, som tu nový :D). Nemusím vysvetľovať – vezňovo dilema, náklady hlasu sú vyššie ako výsledok… Mal som to problém vstrebať. Všimol som si, že to majú problém vstrebať aj ostatní. „Keď si to povedia všetci…“ Rozmýšľal som nad tým. V zásade to nie je veľmi komplikované, ale cítil som niečo zvláštne. Šrotovalo mi to v hlave do nočných hodín. Potom som si predstavil situáciu – ochoriem v deň volieb. Vtedy som to videl inak. Tam som okamžite videl, že ak nepôjdem, tak môj hlas nič nezmení. Uvedomil som si, že nejde o ten hlas, ale o niečo iné – mal som emočný problém s vetou: „Jeden hlas nič nezmení.“ Kognitívna disonancia? Indoktrinácia? Nezistil som presne, prečo s tým mám problém. Napriek tomu to považujem za cenné. Identifikoval som vlastné iracionálne správanie. Pomohlo mi to o milimeter pochopiť seba a ostatných ľudí.

Na své krásné cestě životem potkávám řadu odpůrců anarchismu či kapitalismu, nejčastěji obojího. Antikapitalistům typicky vadí hrabivost, sobectví, že někdo má málo a jiný hodně, nerovnost… Tyto jevy se v kapitalismu vážně vyskytují; leč jeho regulacemi nemizí. Hrabiví sobci přejdou do služeb státu, kde nadále hrabou (v závislosti na režimu se místo peněz mohou zaměřit na moc, známosti a podobně), jen sobectví není využíváno k uspokojování potřeb zákazníků; a nerovnost sice státními zásahy omezit lze, ale tak, že se výrazně sníží blahobyt společnosti, neboť nerovnosti vznikají růstem blahobytu – trh není hra s nulovým součtem (dobrovolná směna zvyšuje užitek obou stran); nerovnosti typicky vznikají tak, že někdo trochu zlepší život spousty lidí, zatímco sám si polepší skokově. Antikapitalisté kritizují věci, které se jim nelíbí, ale uniká jim, že to nejsou důsledky kapitalismu, ale vlastnosti světa, které socialismus sice deklarativně mění, ale reálně je jen přetváří v něco mnohem horšího.

Na své krásné cestě životem potkávám řadu odpůrců anarchismu či kapitalismu, nejčastěji obojího. Antianarchistům typicky vadí představa společnosti bez centrální autority, která si uzurpuje monopol na násilí. „Společnost nemůže fungovat bez pravidel,“ říkají; a mají pravdu! Jenže o fungování společnosti bez jakýchkoliv pravidel nestojí ani anarchokapitalisté, již si jen nechtějí nechat diktovat ta pravidla shora od centrální autority, ale podporují jejich tržní vznik na decentralizované bázi. Každý ať si určuje svá pravidla na svém pozemku, ve svém podniku; prostě tam, kde zároveň nese zodpovědnost. A spolupracuje-li na něčem více lidí, ať si svobodně dohodnou podmínky spolupráce; a nevyhovují-li jim, spolupracovat nemusejí. Bude-li to pro lidi příliš složité, není nic proti ničemu, pokud začnou dobrovolně postupovat podle jednotných norem; ale ať k tomu nenutí ty, kdo si něco takového nepřejí, byť by byli v menšině. Anarchie není absence řádu; jen absence centrální autority.

Přišel nám do firmy email, kde se píše: ...dále jsou obecně zakázané tzv. offsety, tedy tvrzení o možnosti kompenzovat uhlíkovou stopu. Například kdybyste nabídli zákazníkům, že budete kompenzovat uhlíkovou stopu jejich letu tím, že vysadíte stromy... Smysluplnost takového zákazu nechť posoudí čtenář.

Etatistům: Každý rok slýcháme, že zákon o státním rozpočtu je jeden z nejdůležitějších, které sněmovna přijímá. Každou chvíli od vás slyšíme, že zákony musejí být dodržovány. Ale když se státní rozpočet přešvihne, místo snahy o nalezení a potrestání viníků skyšíme jen… ohlušující… ticho. Co s tím?

Často slýcháme slovní spojení „svoboda a demokracie“; ve skutečnosti spíše platí „svoboda, nebo demokracie“. Demokracie bývá nemesis svobody. Co je demokracie? Když pomineme vznosné řeči, jde o násilnou vládu většiny; ano, násilnou, neboť proti lidem, kteří se zákonům nadiktovaným většinou nepodřídí, stát běžně používá násilí. Rozhodne se většina odzbrojit menšinu? Stane se. Rozhodne většina, že menšině zvýší daně? Stane se. Rozhodne většina, že omezí svobodu slova? Stane se. Rozhodne většina, že musíme vyřešit židovskou otázku? Stane se. Že jsou současné nedemokratické režimy typicky ještě daleko méně svobodné? Jistě; to však na výše uvedeném nic nemění – podobně jako existence extrémně toxické muchomůrky zelené nedělá z jedovaté muchomůrky červené jedlou houbu.

Ačkoliv jsem hodně emočně zainteresovaný, aby bitcoin fungoval, vidím v něm jeden velký problém. Lightning network jej neřeší, ačkoliv to maxíci proklamují. On-chain Bitcoin má pevně omezenou kapacitu. Do bloků se vejde jen určité množství transakcí a výrazné zvětšování by znemožnilo provoz běžných uzlů. Omezená kapacita se při vysoké poptávce chová jako komodita, což se promítá do poplatků: Při návalu uživatelé přihazují, těžaři berou transakce s vyššími poplatky a používání se prodražuje. Lightning Network se uvádí jako řešení škálování, ale zůstává závislý na hlavním řetězci. Kanály je nutné on-chain otevírat a v některých situacích také zavírat; právě uzavření je klíčový obranný mechanismus proti podvodům. Když jsou však on-chain poplatky vysoké, uzavření kanálu je drahé a lidé ho odkládají, i když je to důležité pro bezpečnost. Lightning tedy pomáhá, ale neodstraňuje limit on-chain kapacity ani růst její ceny při masovém používání. Představoval bych si tedy například nějakou formu vrstvy mezi on-chainem a lightning networkem, která zatím neexistuje – problém ale existuje.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Velké částky lze posílat bezpečně on-chain, malé méně bezpečně na LN; to je (za mě) řešení problému, byť ne dokonalé (na což správně poukazuje autor).

Hodiny češtiny a literatury byly na naší škole noční můrou. Arogantní češtinář nikdy nevynechal možnost poukázat na svou povýšenost. Vychutnával si, že po jeho vstupu do třídy stojíme v pozoru do chvíle než se pomalu uvelebí ve svém křesle a dá nám pohov. Na jakýkoliv dotaz následovala předem známá odpověď: „To si to neumíte najít?“ Diktáty četl tak rychle, že jsem vždy psal jednu větu, v průběhu si zapamatovával druhou, a když jsem dopsal první, začal jsem psát druhou zpaměti, zatímco jsem se snažil zapamatovat si třetí právě čtenou. Typická hodina měla strukturu: 30 min předčítání z jeho přípravy (stejnou rychlostí jako diktáty) a 15 min zkoušení slovo od slova ze zápisků z minulé hodiny. A pak to přišlo. Navštívila nás školní inspekce. Otočka o 180°. „Proč vstáváte? Posaďte se.“ Mezi lavicemi chodil milý přátelský učitel, který neváhá iniciovat pomoc se zadaným úkolem i při nejmenším náznaku, že by to možná někdo mohl potřebovat. Na konci hodiny nám s úsměvem poděkoval za naši aktivitu. Měl jsem v tu chvíli chuť se přihlásit a zeptat se, jestli takto budou probíhat i běžné hodiny, nebo jestli se vrátí k… Ale sám jsem tohle nečekal a rychlý úsudek neriskovat, že by si mě vychutnával po zbytek roku a u maturity, převážil. Po inspekci následoval návrat to zajetých kolejí. Tohle by se v Ježku asi nestalo. :)
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: I kdyby se to v Ježku stalo, má to hodně jednoduché řešení – prostě nepřijít na další lekci.

Objevil jsem zajímavého anarchokapitalistického youtubera LiquidZulu skrz jeho video, kde rozebírá ideový rozpad Davida Smitha od libertariánství k neopragmatismu. Připomíná mi to naše samozvané libertariány, kteří pod tlakem cesty politických řešešní a odvoláváním se na pragmatismus úplně sejdou z cesty, až nemají s libertariánstvím nic moc společného (například Svobodní). Na kanále do podrobna rozebírá třeba duševní vlastnictví a proč je špatně. Myslím, že to stojí za zhlédnutí. :)
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: S LiquidZulu jsem před časem řešil argumentation ethics.

Zapaluji svíčku svobodě / svoboda visí za krk / houpe se pro „dobro většiny“ / na které nemá nárok.
Pliveme do ksichtu svobodě / v šanci vyššího dobra / nechceme nechat nic náhodě / líhne se jedovatá kobra.
„Volíme“, kdo bude kázat / zákazy a příkazy jako pruty lana / lano demokracie svazuje svobodu / demokracie není božská mana.
U koryta, partaje poslušnosti učí / poslušnost je jedovatá kobra / pro „dobro většiny“ menšinu mučí / za šanci vyššího dobra .
Iluzí volby v klamu žijem / ve víře politickým pánům / ztrácíme svobodu, ziskáme poslušnost / ta vede k hrozným činům.

Dnes je tomu jednatřicet let od doby, kdy ve věku nedožitých 69 let opustil tento svět „otec anarchokapitalismu“ Murray Newton Rothbard; jeho životním dílem bylo konzistentní a logické dovedení do důsledků dvou směrů – jež spolu zdánlivě příliš nesouvisely – anarchismu (anarchoindividualismu) a rakouské ekonomické školy. Dřívější anarchisté typicky nerozuměli v ekonomii a zastánci rakouské ekonomické školy neaplikovali své (jinak správné) závěry na stát; Murray Newton Rothbard obojí napravil a došel k brilantnímu závěru: „Capitalism is the fullest expression of anarchism, and anarchism is the fullest expression of capitalism. Not only are they compatible, but you can't really have one without the other. True anarchism will be capitalism, and true capitalism will be anarchism.“ Toto poznání a jeho plné pochopení značně změnilo můj život; děkuji Vám, pane Rothbarde.

Murray Newton Rothbard se narodil 2. března 1926; to znamená, že by mu letos bylo 100 let. Na počest toho Svobodný přístav pořádá sedmou konferenci na téma svoboda; a to první sobotu po jeho stých narozeninách.

Nedávno jsem si všiml zajímavého kulturně evolučního fenoménu, který říká, že lidé systematicky přehlížejí subtraktivní řešení, i když jsou objektivně výhodnější. Nejde primárně o to, že by subtrakci považovali za špatnou – oni na ni často vůbec nepomyslí. Lidská mysl zkrátka při snaze „zlepšit“ situaci spontánně preferuje něco přidat, nikoli něco odebrat. Z článku vyplývá, že s rostoucí složitostí prostředí lidé mnohem méně často řeší problém subtraktivně a upínají se k aditivnímu řešení. Nová pravidla se často přidávají jako reakce na konkrétní excesy, málokdy se revidují jako celek ošetřující případné problémy už před jejich vznikem. V praxi to znamená, že čím je větší systém, tím častěji vznikají další pravidla a tím komplexita systému dále roste – jde tedy o pozitivní zpětnou vazbu. Do rozhodování pak vstupují i další faktory, zejména jakási asymetrie rizik, kdy je při odebrání pravidla vyšší pravděpodobnost, že se něco jiného rozbije a naopak nižší pravděpodobnost rozbití systému při přidání nového velmi konkrétně specifikovaného pravidla. Možná by mohlo jít o jedno z vysvětlení, proč počet právních norem neustále jenom stoupá.

Střední škola, kde jsem studoval, si v minulosti objednala komerční testy k zjišťování, s jakými znalostmi na školu přicházejí a následně odcházejí žáci. Jak to dopadlo? To už nikdo neví. Výsledky raději nezveřejnili, testování ututlali a bez větších změn se jede dál. To jsou incentivy ve státním školství. Odhalení chyby – impuls a příležitost pro zlepšení – je třeba hlavně zatajit. Státní škole nezáleží na tom, jakou poskytuje službu – jen aby to na oko dobře vypadalo.

V souvislosti se střelbami ve školách v USA se často hovoří o potřebě řešení příčiny místo následků. Namísto barikád do škol a neprůstřelných lavic tak někteří prosazují zlepšení dostupnosti a kvality psychiatrické pomoci a zvýšení péče o duševní zdraví. A byť by to byl určitý posun, stále si myslím, že se pořád jedná o řešní důsledků, nikoliv příčin. Jedním z významných faktorů zhoršeného duševního zdraví je právě samotný školský systém – jeho rigidní struktura, v americkém prostředí ještě silněji orientovaná na výkon, srovnávání a soutěž, vytváří prostředí plné stresu, šikany a sociálního vylučování. To ještě umocňuje i absurdní a segregace do věkových skupin, které omezuje přirozené sociální vazby. To přispívá — spolu s dalšími vlivy — právě ke zhoršujícímu se duševnímu zdraví dětí.

Vítají Vás Stoky roku 2026; a víte co? Je to už jedenáctý Nový rok!
Jako každoročně se chci podělit o svou bilanci loňského roku 2025.
Díky všem autorům za skvělou práci; a prosím o další texty! Někdy se jich sejde moc, pak vydání trvá; teď jich tolik není, tak půjdou rychle.
Do nového i Nového roku posílám přání jedné moudré Zrzky: „Mějte se rádi!“