Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Když se diskutuje o manželství pro všechny, občas padne i otázka polymanželství. Pokud může stát uznat svazek dvou lidí, proč ne tří nebo více? Kdyby to někdo chtěl prosadit, nebudu proti – lepší než nic, přinejhorším to nikdo nevyužije. Nečekám ale, že politici přinesou něco dobře použitelného. Udělat nějakou šablonu, která nastaví právní vztahy mezi lidmi v rámci větší skupiny, mi přijde jako docela náročný úkol – mnohem těžší než u dvou lidí. Jak budou o člověku v bezvědomí rozhodovat zbylí dva lidé, když se neshodnou? Co částečné rozvody nebo naopak přidání další osoby do manželství? Nebo určení otcovství a vyživovací povinnosti? Navíc u polyamorních lidí čekám, že v rámci skupiny nebude každý přistupovat ke každému stejně, a že některé věci (dědictví, rozhodování ve zdravotních věcech, společné jmění…) budou chtít nastavit k různým lidem různě. Spíš bych tedy čekal, že z případného řešení zákonem vypadne nějaká absurdita, která by ukázala, že toto stát stěží může udělat nějak rozumně pro všechny. Právě takové spory podle mě ukazují, že problém není v počtu osob v manželství, ale v samotné snaze státu vtěsnat různorodé lidské vztahy do několika předem připravených šablon. Jako koncepční řešení vidím odluku manželství od státu.

Jeden hlas ve volbách se prakticky jistě ztratí jako zaokrouhlovací chyba. Někoho by napadlo: „No jo, jenže když si tohle řekne každý, tak pak vyhrají strany, které zvolilo pár lidí náhodou." Pojďme se na to ale podívat z druhé strany – co vlastně svou (ne)volbou podporujeme? V politice také funguje poptávka (byť trpí spoustou neduhů, jako je nedostatečná granularita nebo nemožnost spořit si hlasy na později a podobně). Pokud lidé volí náhodně, volby budou vyhrávat strany, které tomu nejvíce odpovídají. Pokud ale podporujeme současné volební ceremonie, které nutí lidi utápět čas a pozornost v předvolebních kampaních, jenom tím krmíme politiky svou pozorností a ten systém v této podobě dál upevňujeme.

Urzovo poslední video ve mně vyvolalo asi podobné zklamání, jaké prožíval Urza u videa, kde Kovanda obhajoval cenové stropy. Smutek ze „zaprodání se“ váženého člověka režimu je velký. V tomto případě šlo o pana profesora Horáčka, ať už to udělal vědomě či nevědomě. Napadá mě však otázka: Kdo je vůči tomu vlastně imunní, když to nedokáže ani člověk, který se celý život zabývá seberozvojem, psychedeliky a lidskou duší?
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Mnedle nikdo nemůže vědět, zda je imunní (byť si to spousta lidí myslí); řešení je se státem nekolaborovat. Vůbec. Nijak. Nikdy. Za nic.

Kontaktoval jsem autory výpočtu minimální důstojné mzdy s žádostí o zaslání zdrojů, ze kterých při výpočtech vycházejí. Odpověděli mi pouze odkazem na stránku – prý jsou tam všechny podklady uvedeny. Když jsem následně požádal o podrobnější informace, přestali komunikovat. Oslovil jsem je i z jiného účtu s totožným výsledkem. Když se na uvedené podklady podíváte, zjistíte, že jde převážně o obecné popisy metodiky bez odkazů na zdroje jednotlivých částek.

Například u telekomunikačních služeb se bez větších problémů dostanu na částku kolem 900 Kč měsíčně, zatímco oni uvádějí 1 200 Kč. Nikde není vysvětleno, z jakých konkrétních tarifů nebo poskytovatelů při výpočtu vycházeli. Podobný problém vidím u položky stravování. Uvádějí počet 21 jídel měsíčně, ale není jasné, zda počítají s obědy v závodní jídelně, běžné restauraci, fastfoodu nebo jiném typu stravování. Kdyby byla uvedena například průměrná cena jednoho jídla, bylo by možné výpočet ověřit. Takto je uveden pouze počet jídel a není zřejmé, jaká cena za ním stojí. Pokud například někdo chodí do jídelny, může tím pokrýt významnou část své denní spotřeby jídla, což následně snižuje náklady na potraviny nakupované domů. Bez podrobnějších dat však mohu pouze odhadovat.

Téma minimální důstojné mzdy přitom vyvolává zejména u levicově orientovaných voličů silné emoce a některé politické strany s výsledky běžně pracují. Například Strana zelených je využívá jako argument pro tvrzení o ekonomické nedostatečnosti současných mezd.

Ve školách se učí dost lží a nepřesností, jak se tu ostatně řeší poměrně často. Mimo to mi ale přijde více a více zavádějící způsob vyučování o kapitalismu; na hodinách ZSV a dějepisu slýchávám: „Dříve tu prostě byl komunismus (případně socialismus), teď tu máme kapitalismus. Tečka.“ Ale kde? Ve srovnání s předchozím režimem jistě ano – a jsem za to ráda. Jenže reálně se dnes u nás prvky socialismu vyskytují snad všude – od státních zásahů a regulací trhu až po plně socialistické zdravotnictví či sociální systém…

To podle mě není ideologický pohled – že má ČR (i ostatní státy) smíšenou ekonomiku, je prostě (snadno dohledatelný) fakt. Vyučování ekonomie a společenských věd pomocí těchto zkratek určitě neučí studenty kriticky myslet, což bývá deklarováno jako jeden z hlavních cílů školství. Vlastně mě nenapadá jediný rozumný důvod, proč to takhle učit. Přijde mi to minimálně podivné.

O svobodě, v dnešním světě, mohu jen snít.
Nesvobodu, v dnešním světě, musím žít.

Tolik zla vůči dětem v rodičích,
tolik zla vůči dětem v lavicích.
Proč má někdo radost ze slz v očích mých?
Proč mě tedy stvořili, když mě nechtěj mít.

Nejsem první ani poslední,
tolik dětí zraněných.
Stali se z nich dospělí.

Dospěláci bez lásky, zájmu a přijetí,
kompenzují si trauma ve státním pojetí.

Ve jménu zákona!
Na kolena!
Ve jménu zákona
bude nám platit on i ona.

Ve jménu zla,
ve jménu absence dobra.

Legalizujem krádež, zlo i násilí.
Ale jen tam kde to stát přislíbí.

Na začátku to byly jen nemilované děti.
Teď to jsou už jen nemilosdrdní zmrdi.

Spolčují se proti nám.
Pro daně se zbraní chodí k vám.

Oni ovšem dělají jen svou práci.
V naději, že zapomenou, jací to jsou ubožáci.

Radši než otrokem a nemilovaný být,
to radši na větvi budu snít.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Texty ve Stokách mají být krátké (zejména na výšku, aby nebylo třeba scrollovat); mimo sezónu dělám výjimku.