Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

A jsou tu zase prázdniny, jež nemalou část z nás nějakým způsobem ovlivňují, ať už jde o školáky, jejich rodiče, vysokoškoláky, učitele, návštěvníky různých festivalů a podobně; čtenost a sledovaost textů i videí Svobodného přístavu v tomto období každoročně klesá. Přepínám proto Svobodný přístav na dva měsíce do prázdninového módu, což znamená méně obsahu a sníženou pravidelnost; mezitím se budeme nejen pilně připravovat na sezónu 2026/2027, odpočívat, dodělávat resty, ale přeci jen i o prázdninách se bude něco dít (třeba pobyt v Domu Svobodného přístavu).

Všechny autory Stok zároveň prosím o další texty; a předem děkuji! Užívejte si všichni léta; a především života!

Myslím, že název článku by mohl stačit. Není jedno jak. Není jedno, jakým způsobem. Cíl nestačí. Proč to píšu? Protože účel prostě nemůže světit prostředky. Bojovat za mír, volit za svobodu. Nedává to smysl. Cíl je důležitý, ale cesta k němu je neméně důležitá. Chtěla jsem tuto myšlenku jen připomenout. Když dělám něco, co má nějaký cíl, nepopírám způsobem cesty k němu samotný záměr? Jsem vůči sobě poctivá/ý? Nelžu si do kapsy? Souhlasí mé jednání s tím, co prohlašuji?

Mám krámek. Říkám mu komunitní krámek. Ukazuji, že téměř každý člověk může být překupníkem potravin. Jednoduše nakoupím a prodám. Často prodávám i levněji než Kaufland, protože využívám jejich zákaznickou kartičku, díky které získávám slevy ve výši 5 až 30 %. Svým zákazníkům tak mohu nabídnout, že za ně nakoupím za stejnou cenu, jakou by zaplatili oni sami, a zároveň jim ušetřím čas. Můj zisk tvoří právě sleva 5 až 30 %, kterou díky kartičce získám. Při nákupu za 1 000 Kč to obvykle znamená výdělek 50 až 190 Kč.

Pro lidi s nižšími příjmy může být tato činnost zajímavým přivýdělkem. Převezmou nákupní seznam, nakoupí zboží a doručí ho zákazníkovi. Není ani potřeba mít vlastní kamenný obchod. Stačí nakupovat na objednávku a nákup rovnou doručit klientovi. Na začátek postačí kapitál ve výši 1 000 až 5 000 Kč na financování nákupů. Pokud si chce člověk vydělat více, může některé položky nakupovat do zásoby, zejména když jsou ve slevě 40 až 60 % a ví, že o ně budou mít zákazníci v budoucnu zájem. Další výhodou je, že získávám přibližně 1,5 % zpět díky platbě kartou. Žijeme v konzumní společnosti, kde má čas hodnotu minimálně 130 Kč za hodinu. Proto není až tak obtížné najít lidi, kteří si raději zaplatí někoho jiného, aby za ně nakupoval.

„Štve mě, že lidi nechápou základní ekonomické principy,“ zaslechla jsem minulý týden na setkání Pokec o svobodě. „Ale oni je možná chápou, jen jim nevěří. A v tom je velký rozdíl,“ odpověděla jsem. Ono totiž není až tak důležité, co máme naučené ani čemu rozumíme. Důležitější je to, čemu věříme. Ať už to máme zformulované nebo to jen cítíme. Ten pocit „tohle je správně“ a „tohle je špatně“ je totiž mnohem silnější než jakákoliv znalost pouček. Víra rozhoduje o tom, co uděláme, jak se zachováme a co budeme považovat za správné. Je hlubší než myšlenky. Víra v něco může mít mnoho podob – víra v autoritu, v systém nebo v demokracii.
Když jdeme do diskuze s někým a máme pocit, že to nikam nevede, možná stojí za to se zastavit a zeptat se: „Čemu vlastně věří? Co je pro něj vnitřně správné?“ Věřím, že zvědavost a touha po porozumění dokážou překlenout i situace, kdy někdo vytváří argumenty, které ve skutečnosti jen obhajují jeho vnitřní víru, ne racionální přesvědčení. Víra je v mém životě velmi důležitá a má své místo. Jen bývá někdy nevědomá – a právě to může přinášet výzvy.

Nakonec nějaké otázky pro tebe: Čemu věříš ty? Jaké je to diskutovat s někým, kdo něčemu věří, ale netuší to? Co pro tebe byla v poslední době největší výzva? Pojďme diskutovat ❤️

Charity by se daly financovat z dividend. Pak by nebylo potřeba, aby stát lidem bral peníze a přerozděloval je. V jednom podcastu jsem zaslechl, jak se jeden člověk rozčiloval, že ministerstvo kultury sebralo jedné organizaci asi 50 tisíc korun na překlad knih. Vysvětloval, že překlady pomáhají dělat reklamu naší zemi a že je to jen 50 tisíc korun. Jenže sehnat 50 tisíc mezi umělci by přece neměl být problém. Vždyť právě oni brání kulturu a demokracii. Nebo by alespoň mohli té organizaci půjčit peníze, aby je investovala a z dividend financovala svůj provoz.

Podílím se na projektu rozdávání semínek zdarma. Je to vedlejší efekt jiného projektu. Peníze na nákup semínek, sáčků a dalšího materiálu získáváme z dividend. Lidé, kteří tuto službu chtěli, investovali své peníze a mohou si je kdykoliv vybrat zpět, pokud pro ně služba přestane být přínosná. Zapojili se proto, že jim služba přinášela větší užitek, než jaký by měli z peněz uložených na spořicím účtu. Organizaci, která potřebuje 50 tisíc korun ročně, by stačilo půjčit přibližně 800 tisíc korun od lidí. Píšu půjčit, ne darovat.

Koncentrácia členov štátu je vyššia vo veľkých mestách, kde sú ministerstvá a rôzne štátne inštitúcie. To znamená, že ľudia v malých mestách (obciach) prispievajú prostredníctvom daní na život, infraštruktúru a rozvoj veľkých sídiel veľa rokov. Je to fenomén, ktorý si uvedomí málokto.

Hororová fantasy manga o 20 svazcích vypráví o skupině dětí ze sirotčince, které jednoho dne zjistí, že jsou chovány jako maso pro démony. Rozhodnou se proto k pečlivě plánovanému úprku. Na „svobodě“ postupně odhalují temnou minulost, která vedla k jejich zotročení, stejně jako důvody, proč démoni jsou na lidském masu závislí. Dílo mi vyzněním přijde velmi smířlivé: Zatímco většina popkultury ukazuje nelidské podmínky předcházející boj dobra proti zlu, Zaslíbená země nezemě podstatnou část svého dějství věnuje vysvětlení této situace z obou stran. Postavy nebojují s cílem odvety nebo potrestat viníky, nýbrž hlavně za svoji svobodu a změnu světa, ve kterém probíhá systematická nespravedlnost. Hierarchizace společnosti démonů totiž vede k tomu, že úzká skupina aristokracie zneužívá svého postavení vůči ostatním, a znemožňuje tak alternativu k lidskému masu.

Hlavní hrdinka Ema tváří v tvář krutostem světa dochází k tomu, že i když démonům nedokáže odpustit, nemyslí si, že jsou všichni stejní, a nechce je zabíjet, přičemž odmítne i válku s nimi. Navzdory hrozbám ze strany démonů a lidí, kteří se s nimi spolčili, si skupinka hlavních hrdinů zachovává lidskost, a to mimo jiné díky síle přátelství, spolupráce a soucitu. Vážím si lásky, se kterou je celé dílo napsáno a nakresleno, což vynikne právě v kontrastu s tím, jak morbidní a drastické jsou některé její pasáže. Vzpouru vůči systému, odvahu držet se vlastních ideálů i opuštění zároveň vnímám jako důležité akty vnitřní svobody. Další přínos vnímám v poměrně promyšleném i metafyzicky vysvětleném světě i v zajímavých analogiích – kolik států a společností se chová k živým bytostem tak jako démoni z této mangy, za tichého souhlasu většiny?

Prezident Petr Pavel v médiích prohlásil, že by používání sociálních sítích nemělo být anonymní, ale mělo by být podmíněno prokázáním identity. Dále se vymezil proti online anonymitě obecně a argumentoval tím, že v reálném životě také nejsme anonymní. Tenhle argument je však podivuhodný, protože reálně anonymní jsme. Když jdu po ulici, cizí lidé okolo typicky neví, kdo jsem, jak se jmenuji a kde bydlím. Prezidentův pohled tedy není jen extrémně nebezpečný pro svobodu, ale je založen na neuvěřitelně pošetilém argumentu.

Lidé mají rádi jednoduché myšlenky. Je to bezpečnější, snazší, rychlejší. Složitost a komplexita s sebou nese potřebu jít do hloubky. To znamená mít čas a kapacitu věci zkoumat a zasazovat do kontextu. V případě složitých témat je jednodušší přijmout realitu ve zkratce, která odpovídá našemu světonázoru. Udělat si berličkou, která pomáhá v určitém smyslu čelit strachu z neznámého (mimochodem, slovo jednoduchý hezky podtrhuje celou myšlenku textu). Není v lidských silách rozumět všemu kolem nás. Berličky používáme všichni bez výjimky a je dobré o nich vědět. Důsledkem je, že vidíme svět, který ve skutečnosti neexistuje. Existuje jen v našich hlavách. Je dobré na toto nezapomínat. Každý máme určitý bias a myslíme si něco špatně. Buďme na sebe a ostatní laskaví a mějme trpělivost s tím, když někdo jiný „nevidí“ co v jeho myšlenkovém světě nedává smysl.

Kdo by bez státu krmil chudé? Spousta lidí má za to, že potraviny stojí 3 000 až 9 000 Kč měsíčně na osobu. Domnívám se však, že u člověka, který většinu času tráví doma a nakupuje ve velkém, mohou být náklady na stravu výrazně nižší. Dle mých výpočtů lze sestavit jídelníček přibližně za 750 Kč měsíčně. Vycházím z tvrzení výrobce Mana, že poskytuje všechny živiny potřebné pro každodenní život. Lze však navrhnout vlastní směs potravin s podobným nutričním profilem za nižší cenu. Například: 100 g pšenice (0,6 Kč), 80 g nahého ovsa (0,6 Kč), 80 g kukuřičného zrna (0,6 Kč), 50 g žita (0,4 Kč), 20 g sóji (0,3 Kč), 20 g hnědé čočky (0,7 Kč), 50 g hrachu (0,3 Kč), 50 g sójového šrotu (0,6 Kč), 10 g jodované soli (0,10 Kč), 1 tabletu MedPharma Multivitamín s minerály (1,5 Kč), 90 g lněných semínek (3 Kč), 10 g bílého sezamu (0,7 Kč), 10 g chia semínek (1 Kč), 20 g arašídů (1,5 Kč), 100 g kvašeného zelí (1 Kč) a 200 g cibule (2 Kč). Celková cena surovin vychází přibližně na 15 Kč denně. Pokud připočítám náklady na vaření ve výši přibližně 5 Kč denně, dostávám se na 20 Kč denně. Pro doplnění případně chybějících živin, například vitaminu D, vápníku, vody nebo například 100 g vepřových jater, počítám s rezervou dalších 5 Kč denně. Celkové náklady tak vycházejí přibližně na 25 Kč denně, tedy zhruba 750 Kč měsíčně.

Častým protiargumentem bývá, že lidé nemají čas na pravidelné nákupy. Proto jsem směs navrhl tak, aby většinu surovin bylo možné nakupovat ve velkém jednou ročně a skladovat je. Pouze cibuli a zelí by bylo potřeba dokupovat přibližně jednou za dva měsíce. Část trvanlivých surovin lze navíc objednat poštou. Uvedené ceny vycházejí z nabídek na Bazoši, Allegro a v běžných supermarketech. Nezapomínejme, že všechny ceny jsou po zdanění; bez státu by mohly být ještě nižší.

Uz rok si kladiem otazku, ci dokaze NAP byt dogmaticky. Aj v krizovych situaciach exsistuje moznost, ako byt dogmatikom. Hypoteticky, ak by prisli ufoni k Zemi a povedali, ze musis od niekoho ukradnut jeden jediny cent, a neznicia planetu. Kde nakreslime hranicu, co je a co neni prijatelne pre dodrziavanie NAPu? Alebo budeme kompletny dogmatici a povieme, ze radsej nechame planetu napospas ufonom? Je jasne, kde sa nachadza inkonzistencia. Nemozme stavat etiku na extremnych, nemoznych situaciach. Zozerme preto olovo a povedzme: „Ano, neukradnem ten cent, vina je na strane vydieraca, nie mna ako obete vydierania.“ Etika neni kvantifikovatelna – urcuje co spravne je a co spravne neni – nekreslime preto ciary, lebo takyto jed vie poskodit libertariaske hnutie do etatizmu a nepriazne.

Studuju IT, miluju programování. Rád bych si začal vydělávat, ale mám obavy z hierarchického prostředí a jeho vlivu na mě. Nějakých firem, jejichž prostředí je „svobodnější“, je kolem mě málo a v monetizování vlastních projektů jsem tragický. Máte jakékoliv rady, tipy, triky či nabídky, které by mohli mně (nebo komukoliv v podobně pozici) pomoct? Moc děkuji všem <3

Dnes v 1130 vystoupím na BTC Prague; budu mluvit o síle mírumilovného dialogu.

Svoboda se v anarchokapitalismu ukazuje nejen jako morální, ale zároveň ve výsledku i výhodná; volný trh lépe uspokojuje potřeby lidí než nesvobodná společnost. Úplně to samé jde aplikovat i na mezilidské vztahy – konkrétně respekt. Respekt k druhému člověku je totiž nejem morální, ale také pro obě strany výhodný; jak stranu respektující, tak stranu respektovanou.

Neznám princip, který bych považoval za správné dogmaticky dodržovat. Zatím u každého líbivého principu jsem našel situace, které mě vedly k jeho zavrhnutí. Moderní fyzika neví jistě, zda je realita konzsitentní, viz snaha o propojení kvantové mechaniky s obecnou teorií relativity. I kdyby byla, nevyplývá z toho požadavek na pevně daná morální pravidla. Zvažuji různé protichůdné pohledy, které v konkrétní situaci vzájemně porovnávám a ne vždy s jednoznačným výsledkem. Humanitní vědy nejsou formální logika, pojmy jsou mnohoznačné a vrstevnaté. Pokusy tuto vlastnost slov v oboru humanitním eliminovat exaktními definicemi napomáhají konzistenci, ale jsou zkreslující a mohou vést k fanatismu ignorujícímu lidskost. Požadavek na jeden jasně daný princip považuji za faul. Vyžadovat jeden princip znamená nutit lidi, aby v zájmu čistoty teorie ignorovali reálné lidské utrpení v hraničních situacích.

“Do I contradict myself? / Very well then I contradict myself, / (I am large, I contain multitudes.)” ― Walt Whitman
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Toto považuji za velice silnou kritiku (nejen) NAPu; nemám na autora jiný kontakt, a proto ho touto cestou prosím o další dialog (ideálně z očí do očí).

Přijde mi absurdní, že stát zakazuje sex s dětmi na základě věku a nikoliv jen a pouze podle toho, zda byla porušena něčí negativní (vlastnická) práva. Pokud se dvanáctiletá rozhodne iniciovat se mnou sex a já se pouze nebudu bránit, potom těžko někdo může říct, že jsem porušil princip neagrese. Nicméně stát si v této oblasti násilně uzurpuje rozhodovací pravomoci o cizích lidech a nebere ohled na vlastnická práva. Systému, ve kterém člověk nemůže rozhodovat o svém těle, se říká otroctví.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Autor textu mi sdělil, že jej napsal jako parodii na ankap; i tak jej zveřejňuji, neboť souhlasím s tím, že každý by měl mít právo rozhodovat o svém těle bez ohledu na společenské normy (čímž nijak nehájím nekonsensuální sex ani zneužívání dětí).

Jánošík. Nikola Šuhaj loupežník. Robin Hood. Příběhy o „hrdinech“, kteří bohatým brali a chudým dávali, jsou odporná socialistická propaganda. Indoktrinační mašina jede na plné obrátky a nejmenší děti se ve školách učí o loupeživých zločincích a ještě se jejich podlé činy romantizují. V čem má spočívat ctnost takového jednání? Soukromé vlastnictví je nedotknutelné. Možná se to někomu nelíbí, ale svoboda je o tom, že je člověk zodpovědný za své (ne)uplatnění na trhu. Své děti budu před násilnou státní indoktrinací chránit a důrazně jim vysvětlím, že přerozdělování je zlo. Cit pro svobodu a anarchokapitalismus se nejlépe rozvine skutečným vzděláním v etice a ekonomii, nikoliv povídačkami z veřejných škol, které se hodí mocipánům.

Na minulé (pětihodinové!) přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsme s Krejčou vedli dialog o individualistickém a kolektivistickém anarchismu.
Dnes vystoupím znovu; rád bych se tentokrát věnoval ekonomii – a to konkrétně ekonomickým chybám i „chybám“ politiků.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat až 7. října; vystoupí Tim a bude mluvit o lhaní a pravdivosti.
Dnes večer se na Vás těším v LibertyLoftu – jako vždy v 19 hodin!

Zákonná řešení problémů jsou charakterizována společným jmenovatelem: ukvapeným řešením, jenž co nejrychleji vykáže „výsledky“, ač má dlouhodobou tendenci projevovat se kontraproduktivně. Lidé neinvestují, nenakupují, nemají na hypotéku? Snižme sazby, aby se ekonomika rozjela na projektech, které se dlouhodobě nevyplácí. Lidé jsou závislí na drogách? Zakažme je. Důchodový systém nefunguje? Posuňme věkovou hranici. Násilné skupiny se dostávají na výsluní? Zakažme jim projev. Děti nedávají pozor ve škole? Zakažme jim telefony a sociální sítě.

Za každým z těchto problémů se skrývá pravá příčina; její řešení je však politicky neprůchozí. Není třeba ekonomiku stimulovat; závislým nejvíce pomůže individuální přístup, ne vězení; na důchod lze spořit a investovat; zdroje nenávisti je nutné vymýtit, ne zakázat jejich ústní projev; důvodem nepozornosti bývá absence zajímavého, pozoruhodného podnětu. „In the long-run, we are all dead.“

Snad všichni se shodnem na tom, že chyby při učení se čehokoliv jsou nevyhnutelné, a dokonce prospěšné k získávání informací. Chyby jsou efektivní prostředek učení. I když je to obecně příjmaný fakt, nesvobodné školství, kterým jsme prošli téměř všichni, k tomu přistupuje jinak – u dětí děláme výjimku. U dětí nám trestání za chybu přijde mnohem přijatelnější než u dospělých. Ale proč? Ve škole jsme proto, abychom nabyli informace, které jsme dříve neměli, což v podstatě vyžaduje dělání chyb. Proč tedy trestat za něco, co je vlastně nutné a nevyhnutelné?